V tričku Pink Floyd a francouzskými holemi ledabyle odloženými na klavíru se celý večer probírá šesti cédéčky kanadské kapely The Band, které dostal darem od písničkáře Glena Hansarda. Nikam přitom nespěchá. Je rád, že je po dvou letech, kdy kvůli úrazu nemohl provozovat svoje antidiskotéky, znovu na pódiu a očividně mu záleží na tom, aby ten návrat přes některé limity nepůsobil trapně. „Když jsem se vrátil z nemocnice, nebavilo mě koukat na televizi ani číst. Na tom by ani tak nezáleželo. Ale mě nebavila ani hudba. To bylo něco tak smutnýho,“ povzdechne si během večera, kterým vášeň k hudbě naopak naplno vzbuzuje a oživuje.
Z vnějšku to musí být vlastně docela zvláštní pohled. V době, kdy je jakákoliv hudba dostupná kdekoliv a kdykoliv a veškeré informace o interpretech i skladbách se dají vyhledat během pár vteřin, působí pětaosmdesátiletý hudební kritik, ročník 1936, který pouští v roce 2021 písně z roku 1976 a rozvážným tempem vypráví příběhy, jako chyba v časoprostoru. Jenže Rockování je naopak velmi přítomný zážitek.
Jiří Černý má stále i po padesáti letech od doby, kdy začal se svými antidiskotékami objíždět republiku, ten dar svoje diváky vtáhnout do hudby. Přimět je i hektické době navzdory skutečně naslouchat. A dát jim kontext, který se na žádné Wikipedii najít nedá. Třeba, jak právě díky článku o The Band objevil Vladimíra Hanzela, kterého později jako tajemníka doporučil Václavu Havlovi. Či historkou o tom, jak publicistu Ondřeje Konráda jednou nadchnul Dylanem tak, až o tom šly řeči přes tři hospody.
Jakoby mimochodem zní i jeho štěpné, přesně vypointované věty, které si má člověk tendenci hned zapsat, aby mu už nikdy neutekly z paměti:
„Dylan možná zpívá falešně a já to nepoznám, ale tím lépe pro mne.“
„Muzikanty poslouchám, když jim to šlo nejlépe, a neunavuju se srovnáváním, kdy jim to nešlo.“
A také: „Publikum tu není od toho, aby bylo rádo alespoň za něco.“
Rockování plyne dvě a půl hodiny, během kterých muzika a Černého slova vypínají okolní svět. Přemýšlím, kdy jsem naposled poslouchal hudbu tak pozorně, bez přeskakování a tříštění pozornosti. I mnohokrát slyšené písně zní najednou úplně jinak, když jde jenom o ně.
„Děkuji, že jste byli dobrosrdeční ke všem nedostatkům, které můj projev má a ještě bude mít. Nějak doufám, že bych byl natolik sebekritický, že kdybych slyšel, že se to mluvené slovo nedá poslouchat, že bych to vyvěsil. Byl bych tomu nerad. Tím vás chci poprosit, abyste přišli zase,“ loučí se Jiří Černý z pódia klubu Kaštan.
Když později sedám do auta, pouštím si nahlas The Band a nejsem „rád alespoň za něco“, ale že mě právě Jiří Černý po dlouhé době přiměl poslechnout si hudbu se zaujetím, na které bych už býval skoro zapomněl.
