Určitě stojí za to na tomto místě připomenout, z jakých souvislostí můžeme Marca Ribota znát. Nejvíc ho máme v povědomí spojeného s Tomem Waitsem, byl jakýmsi spoluarchitektem soundu jeho slavných alb Rain Dogs, Franks Wild Years nebo Mule Variations (a mnohých dalších). Ribot je ale také jakousi kytarovou prodlouženou rukou nekorunovaného krále newyorské avantgardy Johna Zorna, nicméně zanechal významnou stopu i v mnohem přímočařejší hudbě, například na několika albech Elvise Costella či na megaúspěšném albu Raising Sand Roberta Planta a Alison Krauss. A natáčel či performoval s desítkami dalších, od Mikea Pattona po Eltona Johna, od Marianne Faithfull po Dianu Krall a od Allena Ginsberga po The Black Keys.
Taková stylová a žánrová šíře může působit bizarně, ale to není nic proti tomu, na čem všem pracuje Marc Ribot na sólové dráze, tedy „sám na sebe“. Když si na jeho webových stránkách otevřete záložku Bands/Projects, ukáže se vám neuvěřitelných osmnáct živých projektů, které kytarista nabízí pořadatelům. Namátkou je mezi nimi čistě sólové vystoupení, několik jazzových projektů (varhanní trio nazvané The Jazz-Bins jsme viděli vloni v Paláci Akropolis), kapelu hrající afrokubánskou hudbu Los Cubanos Postizos, kapelu čerpající z funku a soulu The Young Philadelphians, country duo s legendárním Buddym Millerem anebo živé hraní k slavnému Chaplinovu filmu Kid.
A samozřejmě také Ceramic Dog, trio s basistou Shahzadem Ismailym a bubeníkem Chesem Smithem. Ribot o kapele hovoří jako o svém nejoblíbenějším projektu ze všech, co dělá, a pokud bychom měli soudit podle četnosti jeho vystoupení u nás, asi by to byla pravda, v Praze hrál Ceramic Dog minimálně potřetí. Po vystoupeních v Paláci Akropolis v minulých letech tentokrát vyprodal Jazz Dock. Což může vypadat trochu paradoxně, protože „čistému“ jazzu se tahle kapela vlastně dost vyhýbá. Ovšem osvícená dramaturgie klubu nebyla nikdy ortodoxní, jakkoli spíš rockový výkřik „Hobluj!“, který se v jednu chvíli ozval z publika, možná stěny Docku slyšely poprvé v životě.
Osou koncertu bylo album Connection, ovšem vzhledem k tomu, že všichni tři muzikanti jsou duší improvizátoři, a forma alespoň některých skladeb je docela volná, vlastně nebyla až tak zásadní témata, která se hrála. Stylově Ceramic Dog létali doslova od čerta k ďáblu, divoké pasáže, za které by se nestyděla žádná punková kapela, střídaly vysloveně křehké písničky, ve kterých Ribot dokonce zpíval, což není úplně jeho doména, ale jeho rozčepýřený hlas do celkové kompozice velmi seděl – asi jako tomu bývalo u Sonic Youth, jejichž fanoušky by Ceramic Dog nepochybně velmi oslovili.
Samotný Ribot není kytarový virtuos v pravém slova smyslu, na nějaké prstocviky nahoru dolů ho nikdy neužilo, jde primárně po výrazu, ale i zvuku. Netypicky na kytaru Gibson SG (obvykle si ho spojujeme s Fenderem Jaguarem nebo lubovými nástroji) sice využíval škálu různých zvuků, ale základ byl vlastně poměrně čistý, jen s lehkým zkreslením, které je pro něj typické už od dob začátků spolupráce s Tomem Waitsem. Písničky Ceramic Dog jsou často postavené na rytmech, jichž se je těžké dopočítat, ale rytmika vždycky dokonale táhne a tak se hlediště při ostřejších groovech ocitalo ve žhavém varu (ti, kteří si koupili lístky k sezení do přední části klubu, možná chvílemi litovali).
O podobné hudbě se často používá klišé, že „není pro každého“. Těžko říct, v hledišti byli k zaznamenání fanoušci různých žánrů, ale i mnozí aktivní hudebníci; Marc Ribot je ostatně typický představitel sorty zvané „muzikant pro muzikanty“, tedy inspirativní osobnost, k níž se jako ke vzoru hlásí zástupy následovníků. Každopádně oproti mnoha jiným jeho projektům je Ceramic Dog hodně posluchačsky vstřícný, jeho podstata je rocková a v občasných citacích slavných šlágrů hází háčky i posluchačům de facto nepřipraveným. A přestože všichni tři muzikanti při produkci sedí, samotná hlavní hvězda dokonce na kraji pódia bokem k hledišti, a komunikuje spíš hudbou než slovem, je jeho koncert taky ohromná zábava.
Hodnocení 92 %
Marc Ribot's Ceramic Dog
Praha, Jazz Dock, 20. 1. 2024
