Předkapela, support, host, slovní označení nehraje roli, ale to, co první vystupující předvede, může být pro vývoj večera docela podstatné. Pokud se této role zhostí někdo jako Doctor Victor, můžeme se radovat a konstatovat, že někdy má angažování předkapely smysl. Velmi energický set tuzemského tria notně ošlehaného vystoupeními na zahraničních pódiích nenechal snad nikoho chladným. Všechna srdce musela chytit fialová nádhera vypůjčená od ikonického Prince Purple Rain.
Mezi vystoupením hosta a hlavní hvězdy večera byla nejspíš půlhodinová pauza. Proč nejspíš? Protože bez mobilu jsme také bez pojmu o čase. Už když tu byl Jack White poprvé, před necelými osmi lety, kdy na něj také přišlo tako třetinu víc lidí, měl být koncert bez mobilních telefonů. Tehdy to ale vypadalo tak, že ve Foru Karlín byly rozmístěné stojany a cedule s textem, který vyzýval k ponechání mobilu v tašce či kapse, zkrátka k jeho nepoužívání v průběhu koncertu a k bytí tady a teď a užívání každé vteřiny probíhající show naplno. Tentokrát už byl systém vychytaný jinak – mobil vám u vchodu zapečetili do šedivého pouzdra, které pak otevřeli při odchodu z akce. Je to divný pocit nemoct zkontrolovat čas. A co dělat, když ještě nikdo nehraje a není s vámi doprovod?
Jinak má ale koncert bez mobilů ohromné kouzlo. Zavedla bych to na všech, ideálně ale tak, aby fanoušci měli pevnou vůli a dokázali telefony jednoduše nechat v průběhu koncertu schované bez toho, že je k tomu někdo musí nutit. Žádné lesy rukou s rušícím světlem, po internetu nekolují nekvalitní záznamy a věřím, že každý, kdo takto celý koncert sleduje, zákonitě musí mít mnohem silnější zážitek, než když by průběžně tasil telefon ve snaze ulovit fotku nebo něco natočit.
I díky tomu, že se na internetu nepovalují fanouškovské záznamy, je show Jacka Whitea unikátní. Další ingrediencí, která přispívá, je fakt, že na každém koncertě tohoto Supply Chain Issues Tour je zcela jiný setlist. Nejen, že skladby v průběhu těch úžasných sto pěti minut jsou různě poskládané, ale na každém místě zní jiný výběr. A tak nikdy nevíte, čím vás v ten daný večer, v ten magický kouzelný moment, právě teď a tady Jack překvapí.
Do úplné nejistoty se však nevrháte, protože všechny večery na šňůře mají pevný základ. Jejich pilíř tvoří konstrukce v podobě několika skladeb z letošního prvního, vynikajícího alba Fear of the Dawn, třeba té titulní nebo Hi-De-Ho, plus nádherného pilotního singlu If I Die Tomorrow z nadcházející druhé novinky Entering Heaven Alive, jež vyjde za dva týdny. Do ní pak Jack vplétá různé množství hitů hlavně od The White Stripes, z jeho dosavadní sólové dráhy před letošními novými počiny a tu a tam vystřihne i něco od jeho dalších projektů jako Steady, as She Goes od The Raconteurs či I Cut Like a Buffalo od The Dead Wheather. Jako propojovák na několika místech použil úryvky z Eosobhobie, také z nové desky. V Praze překvapivě chyběly milované songy Lazaretto a Blue Orchid. Ta jedna zásadní od pruhovaného dua ovšem nechybí nikde. Pokud se to jednou stane, to bude velký šok. I když… časem by ji mohla na úplný závěr nahradit například Taking Me Back, která se teď skvěle vyjímá v úvodu.
Zvuk byl zpočátku ne úplně čitelný, naštěstí jen na pár minut. Když se při vystoupení Jacka Whitea s kapelou díváte na pódium, vnímáte minimalismus, čistotu, dokonalost. Jsou tam jen hudební nástroje, uprostřed socha, bicí netradičně na levé straně, vpravo vícepatrové klávesy a naproti nim klavír, uprostřed vepředu stojan s mikrofonem pro Mr. Bílého a před bicími směrem ke středu prostor pro baskytaristu a kontrabasistu v jedné osobě. Bílá, černá, modrá. To jsou barvy, v nichž je úplně všechno, včetně světel a projekce na zadní stěně. Jen velmi pozornému zvídavému oku neunikne několik záblesků červeného světla namířeného na sochu.
Jack toho mnoho nenapovídá, ono ani není třeba, protože jeho rytmy, melodie a texty jsou všeříkající. S publikem ale komunikuje hezky a je na něm vidět, jak moc si i on sám vystoupení užívá. Povětšinou má soustředěný výraz ve tváři, ale ty jeho občasné odzbrojující šibalské úsměvy a zářící dětské pohledy jsou jasným znamením spokojenosti. Jack White v průběhu show nesčetněkrát vyměnil kytary, několikrát také zasedl k piánu. Vřele interagoval nejen s publikem, jež často jen takovým drobným naťuknutím mocně rozezpíval či roztleskal, ale také s vynikajícími muzikanty, kteří mu jsou oporou. Jmenovitě baskytarista a kontrabasista Dominic Davis, klávesista a doprovodný zpěvák Quincy McCrary, mimochodem dokonalé souzněný vokálů, a bubeník Daru Jones.
Po základním programu nechal Jack vazbit kytaru, pódium zalila tma a sál šílel. Tleskání, vyvolávání, jódlování, vykřikování hej… to všechno časem přešlo ve skandování té jedné skladby, která měla zaznít jako velké finále. Kvartet servírující neopakovatelné zážitky se vrátil. Někde bývá přídavek tří, jinde čtyř písňový. Praha byla tím druhým případem. Začal novinkovou What's the Trick? a jak asi skončil? Stačilo prvních pár tónů, jako ostatně u většiny Jackových skladeb, neboť obsahují naprosto jasně a ihned rozpoznatelné riffové poklady, a bylo jasno, co si zazpíváme. Seven Nation Army. Jack, který odehrál celý koncert v košili a na přídavek přišel v tričku, při ní hrábl do strun i zuby. Nadšení v publiku bylo nepopsatelné, to jeho jasně prozrazovaly široký úsměv, neskrývané dojetí a závěrečná slova: „Byli jste neuvěřitelní.“
Jack White, 5. červenec, Forum Karlín, Praha
Hodnocení: 95 %
Support: Doctor Victor
