Elton John přirovnává texty svého kamaráda Johna Granta k tvorbě Nicka Cavea. „Oba píšou tak krásně, upřímně a barvitě – na stránkách je jejich krev,“ myslí si slavný zpěvák o Grantovi, který se nejprve po rozpadu své kapely The Czars několik let težce hledal, aby v roce 2010 navázal vynikajícím sólovým albem Queen of Denmark.
Loni vydal zatím poslední desku Boy From Michigan, kterou produkovala velšská diva Cate Le Bon. Grant se na albu vrací k životu v Americe, která od něj dostává v textech zabrat podobně, jako rodná země dala zabrat jemu. Jehoš přímočaré vzpomínání je plné těžkostí, ale i krásy.
Měla vaše kapela The Czars, která se rozpadla v roce 2006, díky svému názvu obzvlášť silnou fanouškovskou základnu v Rusku?
Ani ne, myslím, že to tam nijak zvlášť nerezonovalo. Ale ruštinu jsem mnoho let studoval. Je to jeden z jazyků, které miluji. Obecně mám rád slovanské jazyky. Nicméně dnes mám v Rusku mnoho známých a to, co se děje, je velmi znepokojivé. A jsem rád, že moji známí z Ruska vnímají situaci stejně jako my a jsou velmi smutní. Je to šílené, ani vlastně nevím, co o tom mám říct.
Z vašich sociálních sítích vím, že jste si po začátku války znovu přečetl knihu Putin´s Russia od Anny Politkovské… Je to nyní ještě děsivější čtení než poprvé?
Nedokážu to takhle říct, protože jsem si ji jen připomínal. Ale nemůžu tvrdit, že bych byl tím, co se děje, i díky této knize zcela překvapen. Každopádně je to těžké čtení, je těžké si číst o tom, co lidé v Rusku za Putina prožívají, protože to není žádná selanka. Rozhodně tu knihu doporučuju, člověku dá lepší pochopení toho, s kým se tu potýkáme.
Pojďme k vaší hudbě. V rozhovoru pro DIY Magazine jste řekl, že zatímco Amerika vás stále inspiruje, i když tam dlouho nežijete, o Islandu nebo Německu byste album nenapsal. Ani Island, kde žijete už skoro dekádu, pro vás není inspirující?
Možná jde spíš o to, že ještě nemám odstup od toho, co prožívám nyní. Rozhodně už nyní vím, že o Německu psát budu. Ale pořád to zpracovávám a snažím se přijít na to, jak téma uchopit. Bylo by zajímavé psát o Německu německy. A přemýšlím o tom, jestli by to album mělo vyjít anglicky i německy. Zdá se mi, že by měly vzniknout obě verze. A zatím se mi to zdá jako velké sousto.
Myslíte si, že by měly být dvě, protože album v němčině by si moc lidí mimo Německo neposlechlo?
Ano, přesně tak. Zároveň si myslím, že některé věci, které jsem tam prožil, musím zpracovat v tom jazyce. Protože jazyk je pro mě vždycky podstatný.
Znamená to, co jste před chvílí řekl, že o věcech, které právě prožíváte, píšete zřídkakdy?
Tím si nejsem jistý. Někdy ten odstup potřebuji, ale ne vždy. Není to pravidlem, občas píšu i současném dění. Jde spíš o to, jestli jsem o tom, o čem chci psát, připraven i mluvit. Především sám se sebou. Jestli jsem připravený se s tím sám vypořádávat. Mimochodem, pořád se snažím myslet na vaši třetí otázku. Island rozhodně není neinspirativní, (Grant dlouze přemýšlí) ale v tuhle chvíli mě k psaní hudby neinspiruje. Nevím proč.
Je možné, že to je tím, že se vám tam žije docela hezky? Klasické klišé je, že těžké časy umělce inspirují víc.
Je to možné. Taky tu žiji dost izolovaně. Když tu jsem, je to moje osobní zóna. Hodně tu bývám sám. Nevím, jestli je to dobře. Asi spíš ne. Víte, loni mi tu zamítli občanství. Žiju tu přes deset let a zaplatil jsem tu sakra hodně na daních a umím islandsky... Myslím, že to dost ovlivnilo můj vztah k tomu místu.
Nedávno jsem mluvila s českou hudebnicí Markétou Irglovou, která taky žije v Reykjavíku, zdá se tam být velmi šťastná, ale přesto říká, že Islanďané jsou poměrně uzavření a nikdy vás zcela nepřijmou… Myslela jsem na její slova, když jsem četla vaše starší rozhovory o tom, jak se na Islandu cítíte bezpečně a že máte pocit, že vás tam nikdo za nic nesoudí.
Není to tak, jak jsem myslel, že to je. Bohužel. Je to jinak… Jsou tu úžasní lidé. Ale obecně je to daleko temnější místo, než se mi zpočátku zdálo. Můžu tu zůstat, ale každý rok si musím obnovovat víza. Vybudoval jsem si tu život, nechce se mi zrovna zmizet, ale moje perspektiva se změnila. Ale připomněl jsem si důležitou věc, že lidé a vláda nejsou totéž. Velká část společnosti s vládou souzní, ale minimílně stejně velká část v tom nejede. Teď se asi nevyjadřuju úplně jasně, ale doufám, že tušíte, co mám na mysli. Každopádně s Markétou Irglovou souhlasím, i když pořád platí, že někteří lidé mě tu rozhodně přijali.
Další věc je, že nepotřebuji, aby mě přijali úplně všichni. Není to nezbytné. Ve Spojených státech mě taky rozhodně všichni nepřijímají, asi by bylo divné si myslet, že tomu někde jinde bude jinak. A to se vlastně asi netýká jen mě, ale kohokoliv a kdekoliv.
Vloni jste poskytl dvojrozhovor pro The Guardian spolu s Eltonem Johnem. Pobavilo mě, že v rozhovoru, který se točil kolem rovnosti a podobných témat, zazněla otázka „Bylo zajímavé pracovat s ženou/producentkou?“ Týkala se vašeho loňského alba, které produkovala Cate Le Bon.
Jedna umělkyně mi za to, že jsem pracoval s ženou producentkou dokonce poděkovala. Je sice pravda, že to je vlastně docela vzácné, ale nemělo by být. Cate Le Bon pro mě byla jasná volba. Je to neuvěřitelně talentovaná žena a miluji její hudbu. Jsme na dost podobné vlně a vyhovoval mi její otevřený přístup. Chce, abyste si sami uvědomili svou vizi, netlačí tu svou. Pomůže vám pak vytvarovat zvuk tak, jak si ho představujete. Je prostě dobrá ve své práci. Ostatní není podstatné.
V rozhovoru s Eltonem mě zaujala ještě jedna věc. On tam říká, že Boy from Michigan je vaše nejosobnější album a vy přitakáváte. Co to vlastně znamená? Opravdu byla vaše předchozí alba v nějakém smyslu méně osobní?
Jasně, každý to tak nemá, někdo čerpá z příběhů ostatních, nebo jim písně dokonce někdo jiný píše. Pro ně je umění spíš v samotném zpěvu, vystupování nebo v celkovém obrazu, který vytváří. Já jsem ale z těch, pro kterého je každé album tak osobní, jak to jen jde. Pochází přímo ze mě. A ten pocit, který popisuji, když odpovídám na podobné otázky, vychází hlavně z toho, že poslední album je vám vždy nejblíž v dané chvíli. Je nejvíc přítomné.
Zrovna vy jste proslulý tím, že do toho od své první desky jdete v tomhle smyslu naplno a hodně v nich ze sebe odhalujete.
Je to tak. Ale mám pocit, že tak to dělá opravdu hodně lidí. Spisovatelé asi především. Často to o sobě slýchám, ale necítím se v tom ohledu nijak výjimečný. V tvorbě mnoha umělců najdete urvaný velký kousek z nich. Možná je výjimečný spíš způsob, kterým to dělám. Ale opět, všichni jsme individuální osobnosti. Tohle je něco, co mi připadá zajímavé. Když vyrůstáte, můžete být docela zmatení, protože vám lidé říkají dvě protichůdné věci zároveň. Aby vás připravili na dospělý život, říkají vám, že nejste výjimeční a lepší než kdokoliv jiný. Ale zároveň vám kladou na srdce, že každý je výjimečný a unikátní. Je to trochu rébus a je důležité si ho srovnat správně – uvědomit si, že každý je opravdu výjimečný, ale není to důvod se jakkoliv povyšovat na ostatní. Protože výjimeční jsou všichni. Mluvím o tom, protože v odvětví, v kterém se pohybuji, by si člověk rád myslel, že je jedinečný, jelikož ve světě je tolik talentovaných lidí…
A vy se potřebujete něčím odlišit?
No… Ale já si vlastně nemyslím, že to máte dělat, věřím, že jediné, co máte dělat, je být sám sebou. A to je právě to nejtěžší. Že se mi to ve studiu daří v docela vysoké míře, se může zdát v současné době unikátní, ale myslím, že třeba před třiceti lety by to nebylo tak neobvyklé. Myslím, že tehdy byli lidi víc sví.
Myslíte?
Jasně, třeba už v osmdesátkách. Vím, že to je divoké zobecnění, ale mám pocit, že tehdy hlasitě znělo větší spektrum zcela různých hlasů. Dnes, když jdete do sámošky, zní všechno stejně. Může to být kdokoliv. Pop zní často tak stejně, že nepoznáte rozdíly. Všichni používají stejnou techniku a mají stejný styl. Asi to zní jako povzdech starého muže. Jsem si vědom toho, že je tu pořád mnoho lidí, kteří dělají zajímavé věci. Ale víte, co myslím tím, že v obchodě už dnes slyšíte jen zcela monotónní písničky?
Jasně, ale nemůžete všechno soudit podle toho, co slyšíte v supermarketu… Jinak si můžete vybrat a je z čeho vybírat.
Ano. Když jste doma, můžete si vybrat.
Na začátku jste říkal, že píšete o věcech, kterými jste už sám schopen čelit. Je ještě hodně toho, na co ještě připraven nejste?
Jo, řekl bych, že je.
Takže ještě bude o čem psát.
Je to tak, pořád je na co se těšit.
Mimochodem, loni jste kromě alba vydal singl Faint Positive Lateral Flow, který se mi zdá zvukově o dost divočejší než jiné vaše skladby. Co za tím je?
Byl to trochu jiný způsob práce. Dostal jsem zadání od hudebního centra Sage Gateshead v severní Anglii. Tematicky se měla dotýkat pandemie. Takže jsem v té písni zpracoval, jak jsem se v tu chvíli cítil. Izolace pro mě nebyla až tak odlišná od dřívějšího života, jak už jsem zmínil, mám k tomu sklon. Ale bývaly doby, kdy jsem takový nebyl. Když jsem byl mladší. Každopádně pro mě bylo psaní písně na začátku zajímavá zkušenost. Nevím, jestli bych řekl, že to je těžší, když dostanete zadání, ale je to rozhodně zcela jiné. Z výsledku mám ale velkou radost.
Říkáte, že jste vždy nebyl samotář. Našel jste v tom zalíbení?
Částečně jsem v tom našel zalíbení a částečně je to proto, že je pro mě být venku ve světě těžké.