Imagine Dragons jsou z těch kapel, které fanoušci milují a ostatní ji mírně řečeno obchází velkým obloukem. Kritici se ani nemusí moc namáhat, když chtějí jejich desky v recenzích sestřelit. Skupina hraje opulentní šablonovitý pop plný motivačních frází, dramatických chorálů a rozmáchlých gest, což je dnes obecně v mainstreamu nesmírně populární a už trochu otravné. Ale Imagine Dragons to hrají dobře, takže se jejich písničky používají v reklamě, videohrách, trailerech i sportovních znělkách. Na současné hudební scéně bychom asi nenašli lepší příklad prolnutí stadionové kapely a univerzální hudební komerce.
Jenže by byla chyba vzít výše zmíněné jako dostatečný důvod k tomu, abychom Imagine Dragons pustili z hlavy, ba co víc, abychom si nad nimi pozérsky odfrkli. Jejich dva koncerty v pražských Letňanech dokázaly, že tahle kapela si svůj úspěch zaslouží. Vyjezdila si to bez tlačenky a fanouškům umí dát mnohem víc než jen oblíbené písničky.
Viděl jsem jen druhý koncert, tak nemůžu soudit, jak vypadal ten o den dříve. Ale to, co se v Letňanech dělo, byla jedna velká lekce ze šoubyznysu. Při vstupu do areálu přišlo rozčarování a nepříjemný pocit, že člověk přišel na pouť. Stánky s trdelníky a gyrosem, obrazovky na pódiu promítaly reklamy na zmrzlinu a videohry. Imagine Dragons přivezli cirkus, napadl mě tehdy první titulek reportáže.
Jenže pak kapela začala hrát a já okolo sebe viděl jen a pouze šťastné lidi, kteří si užívali nejhezčí dvě hodiny za nějakou dobu. Ano, Imagine Dragons mají šablonovité skladby postavené na pompézních refrénech. Jenže když ty samé refrény zpívá dav o padesáti tisíci lidech, je to strhující. Vidět takový dav máchat rukama, tančit a smát se podle toho, co se zrovna děje na pódiu, to strhne i takového morouse, jako jsem já. Na koncert jsem šel odměřeně s tím, že zkrátka píšu další reportáž o koncertu mainstreamové kapely. U třetí písničky jsem se smál s ostatními, u sedmé hvízdal a dupal do rytmu a v půlce koncertu jsem se dojímal téměř k slzám. Částečně to bylo psychologií davu, ale mnohem větší práci odvedla čtveřice na pódiu, která si prostě kdysi dávno řekla, že chce hrát povzbudivý popík předávající energii a za ty roky to dovedla k dokonalosti. Nejsi náš fanoušek? Nevadí, zastavil ses na koncertě, takže tu máš taky kousek radosti. Imagine Dragons jsou čistá feel good kapela, chce fanouškům rozsvítit očička a roztáhnout úsměv, který jim vydrží minimálně do chvíle, než si doma lehnou do postele. A dělá to se vší parádou a bez křeče.
Zaujalo mě, že navzdory šablonovitosti občas Imagine Dragons odstoupili od toho svého pověstného zvuku a pár písniček se dočkalo decentních úprav. Nejlépe to bylo slyšet na Lonely, na desce trochu ukňourané písničky pochopitelně vygradované sbory, protože tak se prostě dneska ten velký pop dělá. Na koncertě se na to kapela vykašlala, škrtla aranžérská cukrlata i teatrální gradaci. Posunula rytmickou sekci do funkové polohy, do backvokálů přidala lehounce na razanci, takže připomínaly spíš funkrockové poštěkávání. A najednou byla Lonely úplně jiná skladba. Mělo to šťávu, mělo to groove a já si upřímně přál, aby takhle báječně hrála kapela až do konce. Nestalo se, pak se samozřejmě vrátili ke svému typickému zvuku, ale já to chápu. Ten večer nehráli pro mě, ale pro fanoušky v publiku.
Zhruba ve dvou třetinách večera došlo k momentu, který skvěle ilustruje, proč fanoušci Imagine Dragons milují. Zpěvák Dan Reynolds si přidřepl na kraji pódia se slovy, že vidí v publiku hodně dětí. A vybídl jednoho chlapečka, aby se představil. „Tady máš mikrofon, jak se jmenuješ?“ zeptal se zpěvák.
„Nikola,“ řekl zajíkavě malý návštěvník.
„Nikola? To je krásné jméno. Tak následující písnička bude pro tebe. Jenom pro tebe. Pamatuj si, až budeš větší, nenech nikoho kecat ti do toho, co můžeš či nemůžeš dokázat. Můžeš dokázat úplně všechno. Neplakej,“ zareagoval rychle zpěvák, když chlapeček začal natahovat. „Víš co? Chci vidět, jak se ti daří. Pokaždé, když sem zase přijedeme, každý rok, kdy se vrátíme, budu sledovat, jak na tom jsi a jak pokračuje tvá cesta za tím stát se kýmkoliv a dělat cokoliv, co si přeješ.“ A pak kapela spustila písničku It’s Ok o tom, že můžete být v pohodě, i když si lidi okolo myslí, že jste divní.
Samozřejmě, že to nebyl jedinečný moment vzešlý ze situace. Reynolds má proslov nacvičený a bezpochyby ho s nějakým dítětem předvádí na koncertě v každém městě, kam Imagine Dragons přijedou. Ale i nacvičené proslovy můžou mít svou cenu. Nikola má zážitek na celý život, stejně tak jeho rodina. Řada dalších rodin v publiku cítila s tou Nikolovou souznění a téměř všichni diváci cítili, když ne dojetí, tak alespoň sympatie k Reynoldsovu přístupu. A právě takhle se buduje to pouto s fanoušky, díky kterým mohla kapela dvakrát po sobě vyprodat Letňany. Hudba se může líbit, můžete si pobrukovat písničky, ale je to přístup hvězd, který vytváří u fanoušků pevnější vztah. A vztah Imagine Dragons se svými fanoušky je hmatatelný a budovaný právě skrze celkový přístup – od líbivých písniček až po povzbuzení malého Nikoly.
Myslel jsem na to celý večer, že okolo sebe vidím nečekaně mnoho rodin. Tolik dětí jsem potkal naposledy na koncertě Katy Perry, a to byl rok 2015. Můžete samozřejmě namítat, že dětičky s muzikou nemají nic společného. Já si myslím pravý opak. Skládat takovou hudbu, aby na kapelu vyrazila celá rodina, od babiček po vnoučata a všichni se pak vraceli domů veselí z jedinečného zážitku, to je sakra výkon. Zcela vážně, na kolik globálních hvězd a jak často si může celá rodina vyrazit takhle společně užít si večer v Letňanech? Moc těch šancí nebude. O to vzácnější zážitek to pak pro návštěvníky je.
Imagine Dragons jsou zkrátka kapela, která se umí prodat. Ale dělají to důstojně a na takové úrovni, o které si řada jiných mainstreamových umělců může nechat zdát. A z toho důvodu stojí za to kapelu aspoň jednou vidět naživo, i když tu muziku třeba nemusíte. Je to dobrá lekce toho, jak dělat šoubyznys a neztratit tvář.