Takový mocný a ohlušující řev, jaký zažila O2 arena v pátek, jsem naposledy slyšel asi před šesti lety na stejném místě při vystoupení Justina Biebera. Přesto se tyto dva koncerty nemohly více lišit. Styles si totiž na rozdíl od velké řady popových hvězd nepotřebuje vypomáhat bůhvíjak opulentní show s lasery, konfetami či oslnivými projekcemi (nic proti nim, k žánru to bezesporu patří), protože je sám o sobě skvělý a charismatický showman a nadto jistý a schopný zpěvák. Nešetří se, nezpívá na půl plynu za podpory half-playbacku a nenechává ty nejtěžší party na publiku. S tanečky si poradí rovněž sám a nepůsobí při nich nuceně ani křečovitě. Má to zkrátka v sobě.
Zcela původně měl Styles na koncertě představit svou druhou desku Fine Line. Vzhledem k pandemii se ale zavřel do studia a letos v květnu vydal třetí album Harry’s House. Repertoár proto tvořil výběr hlavně z těchto nahrávek, a i ta aktuální, která se nese zejména v duchu funku či r’n’b s popovým nádechem, měla naživo překvapivý rockový drajv. Koneckonců Styles ve své tvorbě nepopírá inspiraci Pink Floyd, Beatles, Rolling Stones či Fleetwood Mac.
Svými deskami, které velmi kladně přijali i kritici, už navíc dokázal, že se okovů kýčovitosti boybandu One Direction dost dobře zbavil a předsudky si kvůli svojí hudební minulosti nezaslouží. Označit ho jen za další popovou hvězdičku pro náctileté dívky nebo snad přímo za odpad by byla známka malosti a omezenosti.
Harry Styles se hned v úvodu koncertu zavázal, že se příchozím postará o zábavný večer. Svůj slib do puntíku dodržel. Ani na jedinou chvíli nevypadl z role baviče a obdivuhodně držel dynamiku, a to i ve chvílích, kdy se pouštěl do rozprav s diváky, které někdy mohou působit uměle. Ne však v tomto případě. Styles totiž i přes svou výsadní pozici v hudebním průmyslu nepůsobí jako nabubřelý panák, který nestojí nohama na zemi. Je pokorný, a když děkoval fanouškům za to, že může díky nim dělat muziku, neznělo to jako nepřesvědčivá floskule, kterou se strojovou přesností opakuje na každé štaci. A publikum mu na oplátku zobalo z ruky a intenzita řevu coby znamení podpory byla slovy nepopsatelná, avšak zcela pochopitelná.
Na Stylesově premiéře se zkrátka protnul famózní a strhující koncert se zábavnou show, která byla sice na poměry jiných stadionových vystoupení minimalistická, ale o to více v ní vynikali hlavní aktér večera a jeho skutečně kvalitní a vkusný pop s rockovou i funky příměsí.
Překvapivě dobře zafungovali v roli předskokanů i britští rockeři Wolf Alice, kteří se do publika uvyklého na melodičtější písně rozhodli valit jedny ze svých nejtvrdších fláků. Když začali s pořádnou punkovou dikcí hrát vypalovačku Play The Greatest Hits ze svého posledního alba Blue Weekend, šlo na některých divácích poznat poměrně značné překvapení, snad i šok. Byl to docela úsměvný moment. I tak se však lidé chytili dobře a oplatili „rozehřívačům“ jejich snahu bouřlivým potleskem. I Wolf Alice tedy patří uznání, protože nebyli jen nutným bodem před hlavní hvězdou, ale rovněž se podíleli na kvalitě celého večera.
Harry Styles, 15.7., O2 arena, Praha
Hodnocení: 95 %
Support: Wolf Alice