„Rozhodl jsem se, že nebudu nic předstírat ani hrát žádné hry, jak je všechno skvělé. Na férovku jsem řekl všechno, co jsem cítil. Jinak by pro mě nemělo smysl takový dokument točit. Naši fanoušci si zaslouží upřímnost,“ říká o snímku v tiskové zprávě frontman Chinaski Michal Malátný. A v případě snímku Každej ví kulový to nejsou jenom líbivá slova, která dobře vypadají na papíře.
Na otevřenosti a tvrdosti Malátného výpovědi, nasnímané v pro kapelu „domovském“ Lucerna Music Baru, celý film stojí. Divák postupně sleduje přerod gymplácké kapely, kterou bavilo třískat do nástrojů podle vzoru AC/DC, hodně u toho pařit a balit holky, v jednu z nejpopulárnějších stálic tuzemského mainstreamu. A dozvídá se, co to s sebou neslo za kompromisy, nároky, osobní animozity a proč nakonec z nevinných studentských časů zbyla jen ústřední dvojice, kterou Malátný tvoří s kytaristou Františkem Táborským.
Chronologický a velmi popisný způsob vyprávění sice ze začátku trochu trpí na nedostatek archivních materiálů a občas honí příliš zajíců najednou, ale Chinaski to utáhnou silou a otevřeností své výpovědi. Za zvuků notoricky známých a zlidovělých hitů od Dlouhého kouře až po Tabáček odkrývají postupné rozpadání vztahů v kapele, která spolu několik let v dodávce nepromluvila ani slovo a jejíž frontman nebyl schopný vstoupit na pódium střízlivý.
Co je důležité, není to přitom pohled jednostranný. Film ukazuje okolnosti odchodu Petra Rajcherta, smrti bubeníka Pavla „Hrocha“ Grohmana i silně medializovanou výměnu téměř celé sestavy v roce 2017 pohledem všech zúčastněných stran, včetně těch vyhozených. Není to žádné hlazení po srsti, dokument nijak neskrývá, že většina z těchto ran je pořád ještě bolavá a zničená přátelství už se nejspíš neobnoví.
Malátný s Táborským v tom nejsou za hrdiny ani kdovíjaké geniální skladatele se svými vrtochy. Působí spíš jako introvertní kluci, kterým se přihodila sláva, baví je to, ale nějak se s tím celou dobu snaží popasovat a získat sebevědomí k poslednímu aktu. Věcně popisují svoje motivace a cílevědomou a odpracovanou cestu za úspěchem, za který se jim kdekdo vysmívá, ale je nezpochybnitelná. Člověk proti tomu může mít námitky a vidět věci jinak, ale nelze upřít, že všichni v dokumentu skutečně působí upřímně a řeknou na sebe i to, co nechtěli.
Motivem snímku je sbírání síly dělat i nepříjemné kroky, když je to třeba i sobecky po svém, jakkoliv to pro okolí může být nepochopitelné. Výsledek pak působí jako jistá forma Malátného terapie, jeho cesty ke spokojenosti a vnitřnímu klidu, ať to stojí, co to stojí. Ukazuje taky, jakou povahu má šoubyznys na vrcholné úrovni.
Škoda jen toho příliš stylizovaného závěru, který jakoby vedla touha skončit za každou cenu tak trochu Gottovsky optimisticky. Se zbytkem snímku, který vlastně nemá kladné hrdiny, ale jen ty lidské, poslední minuty příliš neladí. I tak platí, že takhle syrově ještě žádná tuzemská kapela pod povrch svých populárních hitů a úspěchu fanouškům nahlédnout nedala. V tomhle tedy Chinaski pop nehrají.
Je jen dobře, že dokument Každej ví kulový není "pohoda jazz".