Zprvu se objevila nenápadná reakce na facebookovém profilu známé muzikantky, překladatelky a hlavně úspěšné autorky sloupků Evy Turnové. Ta byla pozvána 27. března jako host pravidelného pořadu Noční Mikróforum na stanici ČRo Dvojka jeho moderátorkou, spisovatelkou Terezou Boučkovou. O obsahu jejich povídání skvěle a výmluvně vypovídal titulek na webu Českého rozhlasu: „Jak se z holčičky na lidové škole stala drsnou rockerkou?“ Pořad měl skvělé ohlasy, zjevně přilákal k poslechu i ty, kteří ho jinak pravidelně neposlouchají a potud bylo vše v pořádku.
Jenomže jak si Eva Turnová posteskla, vedení namísto aby svou externí redaktorku pochválilo za povedený pořad, naopak ji pokáralo. Za co? Za to, že použila jako doprovod hudbu mimo předepsaný playlist. Konkrétně některé kapely, ve kterých Turnová sama hrála. A pak také písně Patti Smith a Velvet Underground, o kterých byla také řeč. „Neuvěřitelné... Máme rok 1984, nebo co???“ zněla jedna z mírnějších reakcí na facebookový status.
Zde je dobré odbočit. Hudební dramaturgie Českého rozhlasu je dlouhá léta otevřeně kritizována - muzikanty, mediálními odborníky i všemožnými kulturními osobnostmi. Přesto zůstává dlouhodobě jednou z bašt, kde se stále urputně a navzdory letopočtu hraje také tvorba z normalizačních časů. Skutečnost, že tato praxe nejen Českému rozhlasu nepomáhá, ale naopak mu škodí, byla mnohokráte zmiňována. Ostatně není potřeba být ani nikým příliš zasvěceným – to, že například po válečné reportáži zazní rozjásaná píseň s infantilními veršíky pro puberťáky či v rámci rozhovoru s někým, komu předlistopadový režim komplikovat život a provázely ho perzekuce, zapěje někdo, koho by bez toho režimu a jeho struktur nejspíš nikdo neznal, odporuje to elementární logice. Pokud je pak vysílán pořad, věnovaný nějakému zasloužilému hudebníkovi a namísto jeho tvorby v pauzách mezi povídáním zazní kvalitativně nesrovnatelně horší produkce někoho, kdo s ním neměl nic společného, už to není jen nelogické, ale svědčí to o faktu, že je jednak v dramaturgii cosi shnilého, a jednak že někde ve vedoucím managementu Rozhlasu sedí někdo zcela nekompetentní, který se zřejmě dostal na své místo jinak než kvůli své odbornosti a vzdělání. Což je v případě veřejnoprávního média ostuda celého jeho vedení.
Ale zpět k pořadu s Evou Turnovou. Krátce poté vyšla na mediálním serveru Hlídací pes poměrně trefná glosa, opět výmluvná už jen svým titulkem „Kdo zahrál tu hnusnou máničku? Vedení Dvojky ČRo pobouřili Plastici v Nočním Mikrofóru“. Text rekapituluje kauzu a pozastavuje se nad tím, že vedení v roce 2022 vadí totéž, co kovaným soudruhům před rokem 1989. „Výběr hudby pro pořad s Evou Turnovou chápe prý vedení stanice jako svévolný akt, který se již nesmí opakovat,” píše se v něm. Tady je nutno upřesnit jednu věc. Vedení ČRo Dvojka podle všeho ani tak nevadily konkrétní skladby, ale to, že Tereza Boučková nedodržela předepsaný playlist. Tedy dogmatické cosi, o čem se ví, že je to dávno zbytečná věc, která je možná efektivní u komerčních radiových stanic, kde slouží k tomu, aby si proti sobě nepopudily především posluchače s menším hudebním rozhledem, ale v případě veřejnoprávního vysílání už je jen reliktem, který degraduje odbornost a vkus vysílajících redaktorů. Jenže co kdyby náhodou namísto osvědčených šlágrů zahráli i něco současného, příjemného a vkusného? A co kdyby se ukázalo, že je třeba budou posluchači mít radši?
Sama Tereza Boučková se nechala slyšet, že se opakovaně snažila postupovat zcela podle regulí a žádala dramaturga stanice o změnu playlistu ve svých pořadech. Obvykle ji ale prý ani neodpověděl. Dovolím si malou úvahu: Pokud se ten konkrétní pořad dostal do rozporu s pravidly ČRo, může to také znamenat jen to, že ona pravidla jsou zastaralá, špatná a vhodná ke změně, protože už jsou dávno překonaná. Čili kdyby paní šéfredaktorka Lenka Mahdalová (která stála za skandálním a nebál bych se říci i šikanujícím chováním vůči Tereze Boučkové) byla co k čemu, nebo řekněme byla kompetentním člověkem na svém místě, byla by pro ni tato kauza impulsem k iniciaci změny. Nikoli k perzekuci těch, kteří na tristní stav věcí protestem upozorňují. To, že k podobným porušováním dochází, je mj. znakem toho, že jiným způsobem ke změně stávajícího špatného stavu zatím nebyla vůle.
Říká se, že ryba vždy smrdí od hlavy. Aktuální kauza Českého rozhlasu to ukazuje v plné nahotě. Pokud by totiž měl být v tomto případě někdo „pozván na kobereček“ nebo například pokutován, je to právě šéfredaktorka Lenka Mahdalová, popřípadě dramaturg téže stanice. To, že se tak nestalo, opět padá na hlavu vrcholnému managementu. Český rozhlas zatím dělá mrtvého brouka, ředitel komunikace a marketingu Jiří Hošna, o kterém se mezi novináři se smíchem vypráví, že s většinou z nich není komunikovat schopný a ochotný, se ke kritickému článku na Hlídacím psu vyjádřit neobtěžoval. Jediné, co se stalo, jak upozornil Vladimír Lábus Drápal je, že z popisu pořadu Noční Mikrofórum na webu v tichosti zmizela věta o tom, že intimní povídání „umocní hudební lahůdky podle přání našich hostů“. Na otázku, zda takové chování a přepisování v dnešní době nepůsobí spíš kontraproduktivně, už si vedení Českého rozhlasu musí odpovědět samo.