Staré pásky otevírají nové album České sny, na nichž se Merta vrátil k pozapomenutému materiálu, nedodělaným či nově natočeným písním. Hudební průmysl je plný podobných nahrávek s nálepkou „pozdní sběr“ a dopadají všelijak. Od zajímavých výletů do archivů či autorské sebereflexe až po vypočítavé desky s materiálem vyškrábaným kdo ví odkud.
Soudě podle Starých pásků můžeme tipovat, že České sny budou nejen patřit do té první skupiny, ony Mertu možná představí jako ležérního kmeta, který si, tak jako v závěru kariéry Johnny Cash, zpívá víc pro sebe než pro publikum – a o to silněji dokáže jeho poslech strhnout.
Už ta kytara a uvolněný zpěv, to je přece jak Cash na posledních American! Mertu samozřejmě nejde vinit z nějaké snahy o epigonství či dokonce plagiátorství, zkrátka jen jako další suverénní písničkář dokráčel po dekádách hraní do bodu, kdy se zastavil a dumá. Motiv starých pásků, na něž nestihl nahrát, co chtěl, je krásný a dojemný obraz.
Kouzlo písně hezky umocňuje i klip, v němž písničkář cosi hledá ve svém ateliéru (nebo je to garáž?) a nachází jen další a další věci. Připomínají mu něco? Nebo naopak netuší, co mají být, jak naznačuje scéna s koulí, kterou se snaží nejprve vložit na plastiku a pak si s ní točí na hlavě?
Všechny nás jednou čeká podobná chvíle, kdy se budeme přehrabovat haraburdím ve snaze najít vytoužené, a místo toho budeme nalézat nečekané a možná i matoucí. Merta tento motiv zvěčnil právě v písni Staré pásky. S elegancí, poetikou i humorem sobě vlastními. Hned je člověk zvědavý, co na albu České sny uslyší dál.