O kvalitách připravované nahrávky sice už leccos naznačil už velký článek Honzy Vedrala v zářijovém čísle Headlineru, ale nyní konečně na vlastní uši slyšíme, že Mišík neztrácí nic ze svého kouzla rockového doyena. Naopak, spolupráce s Petrem Ostrouchovem a hudebníky o jednu či dvě generace mladší mu skvěle sedne. Píseň Tak dobře zní zdánlivě jako příjemné rozjímání, ale hudební mnohovrstevnatost zaručuje, že je v ní co objevovat i po několikerém poslechu, a to samé platí i pro text Michaela Žantovského.
Mišík jako kdyby držel krok s jinými rockovými bardy jako Bruce Springsteen, kteří na posledních deskách přechází do poetiky podzimu života. V jejich textech je často slyšet smíření, pokora či naděje. A stejným způsobem se dá chápat i nový Mišíkův singl. Opakovaným motivem je tu zvolání „Tak dobře…“ následované po vykreslení určitého posmutnělého obrazu. A právě ten obrat se dá chápat různě: tak dobře jako smíření, tak dobře jako pokorné přijetí faktu, tak dobře jako výraz finálního vzedmutí sil a vůle s tím něco dělat. Je to krásný text přesně podtrhující hloubku Mišíkových posledních nahrávek, které měly laťku nastavenou zatraceně vysoko. A právě proto je singl příslibem, že nová deska si ten vysoký standard, díky němuž Mišík na současné scéně vyčnívá jako solitér, udrží.
Jisté dojetí můžeme cítit i z klipu. Vladimír Mišík sice kvůli zdravotním problémům už delší dobu nekoncertuje, ale skládačka záběrů ze studia jako kdyby fanoušky utvrzovala, že alespoň při práci na desce a mezi muzikanty je stále ve svém tetelivém živlu.
Je to krásný singl. Pokud tak bude znít i zbytek desky, bezpochyby půjde jednu z nejzajímavějších tuzemských letošních nahrávek.