Na první dobrou musím říci, že mě zvuk téhle mladé hradecké naděje poslední dobou opravdu hodně baví. V letošním roce stačili vydat ještě jeden singl s názvem This Thing Called Love, který byl produkčně pěkně uhlazený a bavil svým značně osmdesátkovým nádechem. Svým způsobem si tuhle retro-patinu drží The Valentines i na novince Happiest Day Ever, která má obdobě taneční náladu a poutavý refrén, který baví podloženým rockovým soundem díky zkresleným kytarám.
Devízou téhle partičky je také samotný vokál frontmana Honzy Doležala, který si v nové skladbě pěkně dynamicky hraje se svým osobitým hlasem, který je pro kapelu od začátku tak příznačný. Vlastně mi i z novinky připadá, že oproti starším skladbám jako Did My Back Hurt Your Knife nebo Stay or Go, kterou se pokusili prorazit na Eurovizi, se daleko více osmělil a v jeho hlasu je najednou mnohem více dynamiky a především emocí. Určitý progres vidím i v samotné struktuře skladby, která je plná změn a chytlavých přechodů, nemluvně o výrazném beatu ve slokách díky sehrané base s bicími a taneční funky kytaře.
Kluci svůj instrumentál podpořili bláznivým videoklipem, ve kterém figuruje především Honza Doležal, který se v tříminutové stopáži pokusí celkem čtyřikrát zabít. Nechat se přejet vlakem, skočit ze střechy baráku, utopit se a zapálit vedle sebe láhev s plynem… Zvládnout tolik skopičin by za tak krátkou dobu dokázal snad jen Chuck Norris. Korunku tomu všemu dodává závěrečná scéna na hřbitově, kdy nebožtíka vytáhnou jeho kumpáni z rakve a společně na připravené nástroje dohrají finále písničky. Vskutku šílený klip, ve kterém se ale v zajímavých lokacích pořád něco děje a diváka tak udrží v pozornosti.
Přiznám se, že při třetím nebo čtvrtém poslechu jsem se přistihl, jak si poklepávám nohou o zem… Tenhle track má prostě příjemnou a hlavně pohodovou letní atmosféru, na nějakém festivalu by s klidem dokázal publikum pořádně rozhýbat. Možná je proto trochu škoda, že The Valentines tuhle podařenou novinku vypouští až nyní v říjnu. Navíc mi připadá, že skupina konečně nalezla svou signifikantní formu zvuku, díky které zůstává na českém poli jedinečnou.