Páteční ráno začíná nelítostný souboj o drahé minuty spánku narušované stoupající teplotou ve slunečními paprsky zalitém stanu. Okolo osmé přestává být vedro ke snesení. Pouhých pár hodin spánku, přerušovaného bouřlivými večírky v okolí a občasnými výkřiky jednotlivců hledajících své stany a zakopávajících o ty ostatní, člověku nedává úplně tu nejlepší průpravu na další den. S tím ale na festivalech počítáte.
Na každý festival ve stanovém městečku se vydávám s myšlenkou, že pořádně se vyspat bude náročné. Většinou proto ráno v únavě vyvalím ven karimatku a složím se pod vánkem a stínem „přední komory” stanu. Když začíná být vedro nesnesitelné, přistupuji tedy k prvnímu kroku záchrany - otevření zipu a vpuštění čerstvého vzduchu. „Neotvírej, dostanou se sem štipky,” slyším vedle sebe. Zpětně nevím, jestli to nebyl jen vtip, na který jsem v dětství skočila, ale můj starší bratr mi celé dětství říkával, že se štipkám, neboli škvorům, říká ušáci a pokud si nebudu dávat pozor, vlezou mi do uší a svými drobnými klepety se mi zakousnou do mozku. Vzpomínka na noční můru z dětství mě každopádně nutí pustit zip z ruky a na chvíli kapitulovat. Po třech minutách je mi ale takové vedro, že jsou mi všichni brouci světa ukradení a jediné, co chci, je ucítit vlažný vánek, který mě zachrání od představy, že vypotím malý bazén. Vánek zachraňuje situaci. Ještě se nám na pár okamžiků , než ve vedlejším stanu rozjedou chvíli po deváté ráno techno párty, podaří usnout.
Většinu odpoledne strávíme přecházením mezi australskými roztančenými Greatest Hits, snovými Bert & Friends a britskými The Comet Is Coming, pravý zážitek ale přichází až s pozdější odpolední hodinou, kdy se mám potkat s norskou zpěvačkou Sigrid, abychom se pobavily o jejím novém albu How To Let Go. Kromě toho s ní chci hovořit tak nějak celkově, o životě…
Na Greatest Hits z Austrálie se dobře tančilo Foto: Ondrej Koščík
Vcházím do drobného provizorního prostoru, ve kterém se právě Sigrid sklání nad sklenicí s vodou a jakoby nic se otočí a zvolá „oh hi!” s nejmilejším úsměvem, co si za poslední dobu pamatuju. Usedám naproti ní a její bezprostřednost mě odzbrojuje. Zapomínám na přichystané otázky a začínám nejobyčejnější otázkou na světě – jak se máš?
Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že nesedím s kamarádkou na kávě. Sigrid je nejspíš nejpřirozenější hvězda, kterou jsem kdy potkala. Chová se ke mně, jako bychom se znaly léta. Je milá a naprosto zlatá. „Já vím, že je tohle pracovní rozhovor, ale upřímně by mě zajímalo, jak se máš vlastně ty?” usmívá se na mě. Nevím, kdy naposledy, a jestli vůbec, jsem se někdy s umělcem cítila během rozhovoru tak dobře. Sigrid mi otevírá své srdce. I když nám už slečna z press centra ťuká na dveře, že bychom měly končit, vesele vypráví ještě dalších pár minut a loučí se s pozdravem, že se uvidíme v Praze na některém z jejich dalších koncertů.
Sigrid je velmi milá a bezprostřední a její koncert byl plný optimismu. Foto: Martina Mlčúchová
The Libertines z první řady
Po Sigrid mě čeká tiskovka s The Libertines. Je to zajímavá premiéra – můj první hudební článek vyšel již téměř přede deseti lety, kdy jsem pro dnes již neexistující web napsala recenzi na koncert Exampla v pražské Incheba aréně. Po téměř deseti letech, kdy se pohybuji v hudebních médiích jsem však až dnes poprvé zažila kapelní tiskovou konferenci. A zrovna s The Libertines!
Přicházíme do Press centra a já mířím do první řady. „Počkej, přece nebudeme sedět v první řadě,” zastavuje mě lehce ostýchavě kolega Vojtěch Tkáč. „Lidi čekají v řadách deset hodin, aby zblízka viděli své oblíbené hudebníky a ty si chceš dobrovolně sednout do druhé řady, když nemusíš?” usmívám se a zabírám ta nejpřednější místa.
Tiskovka byla během dne třikrát posunuta a její moderátor se ještě dvakrát před příchodem kapely omlouvá, že mají další zpoždění. Zážitek s rokenrolovými hvězdami je tak kompletní.
Kapela přichází, Pete Doherty si po usednutí otevírá pivo zuby a spokojeně si ho během otázek od novinářů vychutnává. „Nevadí vám se stále dokola bavit o minulosti a roky odpovídat na stejné otázky novinářů?” ozývá se redaktorka zezadu místnosti. „Vůbec! Tohle je naše první tisková konference po deseti letech, klidně budeme vyprávět hodiny, příběhů na to máme dost,” směje se Doherty.
Celá kapela působí přátelsky a vyrovnaně. V odpovědích lze slyšet, že její členové společně překonali veškeré šrámy minulosti a zasadili se o to, aby mezi nimi nezůstaly nevyřčené a nedořešené problémy. „Život je nepředvídatelný a kdyby se někomu z nás něco stalo, do konce života bych si vyčítal, kdyby mezi námi zůstaly nevyřešené věci, které jsme měli čas si ujasnit, ale neudělali jsme to, dokud jsme mohli,” komentuje bubeník Gary Powell. The Libertines dospěli nejen vizuálně, ale i vnitřně. Uvědomují si smrtelnost blízkou nezřízeným rocknrolovým životem, ale zároveň je z nich cítit klukovské nadšení z opětovného společného trávení času.
The Libertines nechali novináře čekat, ale pak je neodbyli. Foto: Ondrej Koščík
Ono nadšení je téměř hmatatelně cítit i během koncertu. Tisíce lidí společně zpívají očekávaný přídavek Don't Look Back Into The Sun a hlavou mi probíhají myšlenky, že právě teď zažíváme historický moment. The Libertines patří k nejvýraznějším kapelám nultých let a o jejich úspěšném návratu na stage se řadu let lidem ani nesnilo. A tak mě napadá, že bych si tenhle okamžik chtěla zapamatovat navždycky, protože není vyloučené, že i přes veškerou vyrovnanost čišící z aktuálních The Libertines, můžou koncertovat naposledy. Vždycky se znovu něco může stát. Ale snad ne.
Hlavní hvězdou pátečního večera je australský producent Flume. Viděla jsem ho v roce 2017 na maďarském Szigetu, kde působil jako mladý nadšený kluk, který se jakoby náhodou objevil před desetitisícovým publikem. Dnes je jeho show vypracovaná do nejmenšího detailu. Z kluka odvedle se stal model, který by z fleku mohl odfotit cover story pro Vogue. Dav šílí a oprávněně. Flume rozhodně patří k jedné z nejlepším show celého festivalu. Zároveň je ale jeho nová image částečně odosobněná. Hraje skvěle, ale jako by závodnický kostým a světelná show upozadili jeho samotného. Vidím show, nevidím Fluma.
Flume měl dobrou show, ale jako by tam nebyl. Foto: Ondrej Koščík
Páteční večer uzavírá ukrajinská rapperka Alyona Alyona. Bývalá učitelka z mateřské školky, jež natočila svůj první videoklip na vypůjčený iPhone z půjčovny, protože na něj ona sama, ani nikdo z jejich nejbližších neměl peníze. Téměř přes noc se stala ikonou nové kapitoly ukrajinského rapu a svým umem, ale i dobrým srdcem, které se zvlášť projevuje během právě probíhající války na Ukrajině, přepisuje zavedené stereotypy rapových hvězd.
Závěrečné překvapení jménem FVLCRVM
V sobotu je z areálu i všech v něm cítit postupně přicházející únava. Třetí a závěrečný den festivalu se nese na pohodové poklidné vlně. Přecházíme mezi přednáškami a čerpáme energii už z třetího cappuccina. Za jeden z neplánovaných vrcholů dne považuji „posezení” v literárním stanu, ve kterém se setkali Boy Wonder, FVCK_KVLT, Edúv Syn, Martin Matys a Strýček Nicolas. Setkání s názvem LiteRAPtúra bylo plné rýmů a rapů týkajících se aktuálních témat, ale i nejtemnějších míst vlastní mysli. Standing ovation si zde o pár hodin později užila i prezidentka Slovenské republiky Zuzana Čaputová, která vystoupila v rámci debaty Tři roky s prezidentkou.
Paní prezidentka. Foto: Dave Mariancik
Typického hudebního headlinera poslední den Pohody neměl, zaslouženou dávku pozornosti ale získala britská zpěvačka Lianne de Havas, která na hlavním pódiu oslavila deset let od vydání svého debutového alba. Její stage presence dokázala v člověku probudit i poslední zbytky energie. I v okolí sedící lidé se se zavřenýma očima zasněně vrtěli do rytmu.
Na zlomu půlnoci poznala Pohoda svého překvapivého a pro mě absolutního headlinera. Stal se jím jeden z aktuálně nejžádanějších producentů na československé scéně: FVLCRVM. Očekávala jsem, že jeho audiovizuální show bude opravdu dobrá. Nyní si ale nejsem schopna uvědomit, jestli jsem kdy v životě vůbec zažila lepší show, než kterou na hlavním pódiu předvedl právě FVLCRVM. Upřímně doufám, že na místě byli lidé potřební k tomu, aby se příští festivalové léto jeho jméno objevovalo v line-upech světových festivalů jako je Coachella, Sziget či Glastonbury. Dle mého je FVLCRVM momentálně to nejlepší, co zdejší hudební scéna nabízí. Pokud byste letos v létě mohli vidět jen jednu show, měla by to být právě tahle.
Pohoda se kvůli čerstvému rodičovství nevynechává. Foto: Martina Mlčúchová
Jubilejní ročník Pohody měl vše, ale přitom i daleko víc, než by si člověk mohl přát. Samotnou mě překvapilo, kolik rodičů s malými dětmi a kočárky jsem za tři dny festivalu potkala. Dává to ale smysl. Tenhle festival je taková pohoda, že o něj člověk nechce přijít v žádné životní situaci. I když ho to bude stát chvíle přebalování plínek v rozpáleném stanu. I za to Pohoda stojí. A já už teď vím, že tu budu příští rok zase. A vy byste měli taky.