Michal Horáček je kreativní člověk, všichni známe jeho bohatou tvorbu, takže víme, že jeho představivost je velká, ale můj osobní tip je, že takovou parádu by si sám pro sebe málokdo dokázal byť jen vysnít.
Pod střechou šapitó je na pohupující se horolezecké stěně na jedné roce zavěšený akrobat a pokaždé, když se celá plocha otočí povyleze o kousek jinam a spočine v další fascinující poloze. Pravidelný návštěvník představení Cirku la Putyka dobře zná, jaké to je, když se tají dech úžasem nad dokonalostí a schopnostmi lidského těla a kreativitou, tahle chvíle, kterou doprovázel Albert Romanutti z Bert & Friends s klavírem a písní Havrani na sněhu, byla jednou z těch nejsilnějších.
Jedná se o jeden z momentů představení, ve kterém člověk má ten luxus pozorně sledovat veškeré dění a nemusí litovat, že nemá několik páru očí a nesedí v publiku klonován, aby si stihl vychutnat každého na pódiu. Tohle je okamžik, kdy si uvědomíte, že i když některé další písně působí v podání Gen XYZ jako jeden velký rej a naprosto zahltí vaše smysly, celek je poskládán z naprosto precizních a ohromujících výkonů všech účinkujících od kapely (už pouhé sledování jejího nasazení by stačilo k výborně prožitému večeru) přes tanečníky a akrobaty, po zpěváky i techniky.
Věřím nicméně, že nejsem jediná, komu v hlavě po odchodu z Šapitó znělo hlavně sborové „individualita, individualita...“ Už proto, že základním kamenem interpretace všech písní, které ten večer zazněly, bylo, že každý z hudebníků do nich promítl sám sebe. Každá píseň tak byla jiná nejen díky scénickému provedení, a protože celá režie Rostislava Nováka ml. a aranže Davida Hlaváče a Honzy Balcara byly naprosto originální a překvapivé, ale zároveň se do nich promítly osobnosti Vladimíra 518, Jana Ciny, Katarzie, Báry Polákové, Štěpána Hebíka alias 7krát3, Rozálie či již zmiňovaného Romanuttiho.
Fantasticky vedle nich ale vynikly i zpěváci Putyky Anna Schmidtmajerová a Andrej Rády, stejně jako Naďa Válová a Ondřej Ruml, který mají z ansámblu s Horáčkovými písněmi nejbohatší minulost.
Gen XYZ má mnoho vrcholů, člověk zažije napětí a tlak, dojetí, vtip (Katarziin Levandulový boy zůstane v srdci), spíš byste jen těžko hledali slabší místo. Chvíli jsem měla pocit, že po naprosto našlapaném začátku se představení trochu seklo ve chvíli, kde tvůrci zapojili umělou inteligenci, na druhou stranu tím propojili minulost a doby Králíčka Azurita zpívané Danielem Landou s Papežem v bílé péřovce, tedy tou nejaktuálnější současností. Co si budeme povídat, obojí má trochu děsivý nádech.
Částí, které se tak nějak blížily tradičnímu pojetí a atmosféře, kterou máme s danými skladbami spojenou, nebylo mnoho, častěji představení ulítávalo až někam do vesmíru, občas do temných zákoutí podbarvených tepajícími beaty, jindy k třpytivé diskotéce a kráse vesmírné.
Gen XYZ měl jen několik repríz, každá z nich byla vyprodaná a končila dlouhým intenzivním potleskem ve stoje. Už jsem zažila některá představení, o kterých básnilo půl republiky a mé pocity z nich byly nakonec rozpačité. Do Azylu 78 jsem tedy mířila s obavou, protože první ohlasy toto dílo nadmíru velebily. Ale víte co? Na konci jsem se chtěla na chvíli vpít do hlavy komukoliv z toho početného týmu na děkovačce a koukat na rozzářené obličeje publika. Byla ta síla v propojení různých generací? V propojení umělců různého naturelu a nakonec i z různých zemí? V dokonalosti provedení? Nejspíš v tom všem, ale hlavně v pocitu totální svobody, které byl člověk svědkem.
Euforie z povedeného představení musí být vždy skvělá věc, ale tady se to zdálo jako životní zážitek. Pro publikum rozhodně byl, věřím, že i pro účinkující. Teď už nezbývá než doufat ve dvě věci – aby časem došlo na ještě aspoň pár repríz, protože tohle by člověk přál zažít dalším lidem. A aby často vznikala další podobně úžasná díla.