Muse se do Hradce Králové vrátili po třinácti letech. Psal se rok 2010 a na festivalu Rock for Peiple hráli Matt Bellamy, Chris Wolstenholme a Dominic Howard poprvé. Pořadatelé tuhle kapelu tehdy získali, pokud si správně pamatuji, s notnou dávkou štěstí. A štěstí to doopravdy bylo. Lasery, boží vokály a nesmírný talent. Profesionalita do posledního puntíku. Festival se s nimi tehdy posunul o mílové kroky vpřed, řadě návštěvníků připravili životní zážitek. Už tehdy měli venku geniální alba, jako jsou debut Showbiz, následné Origin of Symetry (Plug In Baby!), Absolution, Black Holes and Revelations, z kterého pochází Knights of Cydonia, což je pecka, kterou dnes končí své koncerty. Starlight a Supermassive Black Hole tehdy byly už zažité, ale stále čerstvé hity. No a The Resistance… To byla tehdy úplná novinka – třeba Uprising tehdy sotva spatřila světlo světa a v Hradci Králové zněla jako božská mana.
O šest let později Muse předvedli podobě povedený koncert v O2 areně. Viděla jsem je později ještě na berlínské Lolapalooze a v Letňanech a dvakrát se lehce zklamala. Přemrštěná očekávání jsou holt mrcha a trojice hudebníků, kterou jsem adorovala, se najednou zdála vzdálená, temná a chladná. Přišlo mi, že s deskami The 2nd Law, Drones a Simulation Theory se skupina začala utápět ve vlastní dokonalosti a jako by začínala být parodií sama sebe.
Střih. Rok 2023. Letiště, na kterém se odehrává Rock for People se pomalu chystá na vrchol posledního dne a já každému koho potkám, nutím, že to nejlepší nás čeká. Za hodinu či dvě začnou na hlavním pódiu, nádherné Fat Lady, která je součástí festivalu od dob, kdy do Hradce loni zavítali Green Day, hrát Muse. A já jsem zoufalá, protože jeden kamarád odpoledne předčasně vzdal a já vím, že to, co nás čeká, by se mu sakra líbilo.
Další kamarádka spekuluje, že odjede domů, protože od headlinera posledního dne zná jedinou písničku a možná ji zklame podobně, jako se jí to dva dny předtím stalo s Machine Gun Kellym. Holka, s kterou jsme si koncert v roce 2010 odzpívaly a prožily na plné pecky, dnes nepřijede, protože se jí vrátily děti ze školky v přírodě. A já přitom všem cítím v kostech, že nás čeká něco výjimečného.
Od dalšího kamaráda jsem pro změnu slyšela, že Muse budou fajn, ale ať se netěším příliš, protože přijedou „bez show“. Kapely jejich formátu si totiž můžete koupit v různých variacích a velkolepost stage designu občas záleží na počtu miliónů, které jste jako pořadatel ochoten zasvětit. A výsledek?! Jednoduše řečeno: Cha! Tak bez show? Tak to vůbec. Muse na Rock for People přijeli all inclusive. Úplně kompletní. Ale víte co? I kdyby tam stáli jenom tři v kroužku kolem bicích, tak jak to ostatně během koncertu dělali, a vypnuli by všechny lasery, projekce, konfety a schovali by tu působivou hlavu s metalickou maskou, která celou dobu rozhlížela a dohlížela na všechno, až se občas zavařila a šlehaly z ní plameny, pořád by to byla ta nejlepší show. Protože tohle je hudba, která vás strhne tak, že zapomenete na svět kolem.
Byla jsem nervózní. Jestli se „to” stane. Jestli všichni lidé, kterým jsem přes den říkala „to nejlepší nás čeká“, odejdou spokojeni. A pak zazněly první tóny a najednou jsem byla úplně v klidu, protože tohle byla ukázka, jak to vypadá, když se všechno hezky sejde. Červánky na obloze, talent na rozdávání, mnohaletá souhra, hity, které jsou tak staré, že se ukáže, že už je znají opravdu všichni, i písničky z nové desky, které vás možná někdy trochu štvaly, ale po dnešku je milujete – úvodní Will of the People, Compliance, Kill or Be Killed i We Are Fucking Fucked byly naživo naprosto brilantní.
Dítě jednoho ze zakladatelů Rock for People Petra Fořta, poslalo mamince během vystoupení sms: „Jinak miluju Muse. Sakra nejlepší, co jsem viděla.“ Rozumím. Kamarádka, již jsem v areálu udržela silou vůle, protože jí po celém festivalu docházela energie, píše do společného chatu teamu Headlineru: „Muse vidím poprvé a už jen prvních pár písniček je tisíckrát lepších než někteří předchozí headlineři.“ Šéfredaktor Honza Vedral si zpívá. V duchu se omlouvám vzácnému hostu Jirkovi Hrdinovi, který s námi strávil na festivalu krásné čtyři dny a vystoupil jako host na Conference Stage v podcastu Noty Vole, že jsem mu nezakázala odjet. Tohle by si tak užil!
Koncert měl z mého pohledu jen dvě drobné chybičky. Zaprvé – když přijde řada na refrény vašich největších pecek, milí zpěváci, zazpívejte je. Je krásné nechat zpívat publikum, ale my je chceme vychutnat na plné pecky spolu s vámi. Zadruhé – strašně to uteklo. Před závěrem koncertu vyzývám ředitele festivalu, jestli by nemohl zařídit, aby to Muse dali ještě jednou. Věřím, že by si to s chutí všichni hned zopakovali. Jak ostatně zní areálem jen o fous později od Tata Bojs, kteří mají tu čest vystoupit vzápětí: Moje jediný přání je opakování. Bohužel i Michal Thomes si natolik užívá koncert, že nestihne doběhnout do backstage a vše s kapelou vyřídit…
Rock for People má za sebou parádní ročník. Někdo si užil víc Papa Roach a Billy Talent než The 1975 a další kapely. Jiný to měl třeba zase naopak. Někdo míjel Fat Lady a další největší scénu a objevoval spíš na menších pódiích, jiní si vystačili s headlinery. Rock for People dávno dorostl do akce, kde každý najde to své. A platilo to i letos. Ale Muse, hrdinové rock`n`rollu, kteří mimochodem pořád na pódiu mají čtvrtého touring člena, kterého je podle mě nejvyšší čas taky plně nasvítit, na chvíli stmelili všechny.
No ty vole…
