Když se Rozálie objevila na scéně, měla tak trochu smůlu, že ji kdekdo nálepkoval jako „novou Radůzu“. Je jasné proč, divák uvidí slečnu s tahací harmonikou a hned mu to tam naskočí. Jenže hudebně se od sebe obě umělkyně poměrně liší, a novinka Láva to jen potvrzuje.
Rozálie svůj šanson opírá víc o divadelní až šantánovou poetiku, má lehce syrovější výraz i texty. Čemuž samozřejmě pomáhá i image, ten odkaz k šantánu a kabaretu nejde přehlédnout.
V singlu Láva navíc překročila ty tuzemské kopce věčně vracející ozvěnu a vyrazila za teplem. Tedy, spíš tam vezme posluchače. Hispánské motivy zrovna v těchto dnech zahřejí už po pár taktech, stejně tak jih tu a tam zarezonuje v textu. A že tam cinkne rým lásku / sázku? Inu, to ke kabaretnímu šansonu patří.
Láva je porozchodová píseň, Rozálie ji napsala, poté, co se rozešla na letišti v Barceloně se svým přítelem, španělským surfařem. Je to jen narážka, obraz, který by bez tiskové zprávy nejspíš zapadl, ale ta figurka surfaře v klipu najednou dává mnohem větší smysl.
Propojení videa a hudby se v Lávě celkově hezky povedlo, nápad rozdělit obraz do šesti deníků / obdélníků, v nichž se různě promítají vzpomínky, tu s textem hezky drží krok, a ještě v momentě, kdy surfař pluje po Rozáliině těle, může připomenout vrcholné dílo stop motion klipů, Sledgehammer Petera Gabriela. Jestli to byl záměr nebo je to jen náhoda, protože zkrátka umělkyně taktéž vstoupila do animace, už vlastně nehraje moc roli.
Rozálii se dlouhodobě daří být rozpoznatelná na první poslech, singl Láva v tomto ohledu zvuk rozvíjí snad jen o ty hispánské prvky. Unikátní je v tom, že autenticky zachycuje jeden moment v jejím životě, a umí to podat emotivně i zábavně, navíc v produkci evokující blízkost s publikem. Jestli má takhle do dalších let vypadat tuzemský šanson, já jsem spokojen.