Ten nápad se zrodil trošku jako berlička pro případ nouze před jedním z prvních rozhovorů, ale nakonec jsem z něj udělal leitmotiv obou dnů festivalu. Ptal jsem se nejen muzikantů a vystupujících, ale i lidí v areálu na stejnou věc: „Co se ti vybaví, když vidíš spojení slov Rock + People + HOPE?“ Většinou se mi dostávalo dost podobných reakcí.
Otázku jsem do omrzení pořád opakoval. Samotnému mi totiž vrtalo už od zveřejnění lineupu pro tento rok hlavou ono magické přízvisko hope - naděje. Všichni víme, co se měsíce a měsíce dělo a děje kolem nás. Stav, kdy kultura dostala strašnou ránu. Samozřejmě jako všechna ostatní odvětví, ale přeci jen s kulturou je to holt trochu těžší nežnapříklad se sportovními utkáními. Na fotbalové zápasy při dodržení pravidel můžou i u nás chodit desetitisíce lidí. Hospody a bary jsou v nočních hodinách často narvané do posledního místa. Ale co kultura?
Při pohledu na seznam oznámených kapel jsem v první chvíli možná trochu propadl zklamání. Ano, je mi jasné, že nyní těžko můžu dostat nejčerstvější fresh jména. Pro promotéry muselo být sestavování programu opravdu složité. Ale když jsem pak na místě sledoval oči hudebníků konsternované zástupy lidí pod pódii, jejich dojetí, že mohou vystoupit před lidmi, co tančí, skáčou, mávají rukama, sedají si, aby pak v jednu chvíli naráz vyskočili do vzduchu, tvoří moshpity, i davy houfně čekající na kapelu ve chvíli, kdy z noční oblohy crčí provazy vody...
Hudebníci napříč zeměmi i žánry se shodovali, že právě tohle je to HOPE. Naděje, že teď už to bude zase takové. Opakovali, že se strašně těšili, protože v jejich zemích srovnatelné akce povolené nejsou a nemají takřka možnost hrát živě před fanoušky. No a fanoušci po areálu mi zase říkali, že jsou rádi, že mohou být opět na festivalu a poslechnout si kapely. Ve všech koutech areálu bylo cítit velké nadšení a očekávání (teda až na gastro zónu, kde to bylo cítit trochu jinak). Ve finále se musím omluvit, protože v lineupu se našlo i místo pro pár kapel, které jsem neznal a naprosto mě uchvátili.
Ghostkid vkládal své naděje především do toho, že fanoušci nezapomněli, jak udělat pořádný kotel a užít si koncert
Letošní ročník se opravdu povedl – energie, co byla všude kolem, člověka opravdu nabíjela dobrou náladou. Jelikož se program nepřekrýval a já viděl většinu vystupujících a jejich publikum, můžu říct, že stejný pocit jsem neměl sám. Paradoxně byla jen několik kilometrů vzdálená akce, kde se v sobotu večer sešli fanoušci jedné „kapely“, kterou ani nechci jmenovat, a která to má úplně jinak - hlásá nadřazenost a nenávist. Pochybuji, že tam měli takovou atmosféru jako my. Když jsem viděl plány Rock For People na příští rok, celé mi to zapadlo. Budu opravdu držet palce týmu okolo festivalu, aby se jim všechno povedlo. Vylepšit areál, navýšit kapacitu a dovést všechny kapely, které chtějí. A aby i příští rok bylo v Hradci zase vyprodáno, všichni interpreti ve zdraví odehráli tak energické sety jako letos a fanoušci opět mohli bouřit v moshpitech.
„Vlastně byl náš záměr to slovo naděje do názvu festivalu dát, protože nevíme, co bude,“ prozradil mi Michal Thomes. „Všechno je pořád nejisté a nevyzpytatelné, ale co nám nikdo nemůže sebrat, je právě ta naděje na návrat do normálu. Že celé covidové šílenství už půjde doprčic a my začneme zase normálně žít, jak jsme byli zvyklí. Sám jsem se některých kapel ptal, jestli to jejich nadšení nebylo možná až trochu hrané. Tvrdili mi, že to hmatatelné spojení mezi hudebníky a fanoušky bylo opravdu na 100 % upřímné a jsou rádi, že u nás mohli hrát. Byl to pro ně prý krásný zážitek. Z toho jsme měli všichni strašnou radost…“ Tolik slova šéfa festivalu. Co nám řekli sami hudebníci si budete moci přečíst v Headlineru již brzy. Máme pro vás mimo jiné rozhovory s The Hives, Mando Diao, Missio, Ghøstkidem, Skynd, De Staat či Pabst.