Patřit mezi první vystupující byla toho večera opravdu nevděčná úloha. Právě v tu chvíli totiž návštěvník nejintenzivněji cítil, že na koncertě, který měl být původně oslavou sedmdesátých narozenin, oslavenec strašlivě chybí. Nastal okamžik, kdy jste si uvědomili, že písně Mira Žbirky máte v hlavě natolik vypálené jeho hlasem, že bude těžké celý večer nesrovnávat a nevzpomínat na koncerty s Mekym.
Tahle lehká obava byla brzy zažehnána z několika důvodů. Zaprvé samozřejmě proto, že vzpomínat bylo zcela v pořádku. Kvůli tomu jsme se ostatně na tomto koncertě sešli. Vzpomínka. Uctění. Radost z Mekyho písniček, které zde zůstaly. Občas zazněl ze záznamu i jeho hlas a nepůsobilo to ani pateticky, ani smutně. Zněl přítomně, jako by tam opravdu byl.
Brzy už bylo snadnější si vychutnávat písně v podání jiných interpretů a uznat, že samozřejmě ač to není originál, podávají skvělé výkony. Pomáhalo, když příliš netlačili na pilu ve snaze přiblížit se Mekyho stylu a zpívali si tak trochu po svém.
Myslím, že ve chvíli, kdy byl na pódiu Lukáš Adamec, jsem si všimla Katky Žbirkové, jež koncerty pro svého muže zorganizovala, jak se vedle pódia pohupuje a zpívá si spolu s ním.
Krátce poté sama předstoupila před publikum, aby uvedla píseň, kterou pro ni Miro napsal, když jí bylo osmnáct. Jak to před vyprodaným sálem dokázala dopovědět, aniž by jí hlas vypověděl službu, nechápu. Hodně silný moment. Petr Lexa, který jak sama poznamenala v době jejího vzniku ještě nebyl na světě, pak skladbu zazpíval tak, že si ji jistě mohla velmi vychutnat.
Podobně emocionálně silných bylo dále už jen několik momentů. Jistě mezi ně patřila skladba Čistý svět – duet s Ráchel Skleničkovou. Minimalistická projekce, která ji propojila se Žbirkou – na pódiu chyběl on, na plátně ona – byla jednoduchá a naprosto geniální. Nejsem velký příznivce ukazování prstem vzhůru do oblak, ale pokud se ten večer v O2 universu dělo něco mezi nebem a zemí, bylo to nejspíš v tuto chvíli.
Působivé byly i momenty, kdy se vybočilo ze Žbirkovo autorských skladeb. Rob Cass a jeho vsuvka s The Beatles byla jízda a připomněla zpěvákovu velkou vášeň. Nemohla chybět. Píseň Lenky Filipové zase byla křehkým a kouzelným momentem s jednou z legend české hudby.
Stejně tak silné bylo vystoupení Davida Žbirky – ten má za sebou letos dokončení tátova alba Posledné věci. A nejlepší je, že před sebou má hudební kariéru, kterou sice navazuje na otcův odkaz, ale dělá si to naprosto po svém.
Ještě než se přesuneme k závěrečné chvále Dana Bárty, je potřeba zmínit zásadní součást celého večera. A zde spojím dva elementy do jednoho. Katku Žbirkovou a Mekyho kapelu. Pro většinu návštěvníků se včera definitivně uzavřela jedna éra, ale prakticky se toho zas tak moc nemění. Osobnost Mira Žbirky a koncerty budou rozhodně chybět, ale z alb si důvěrně známé skladby vychutnáme stále stejně. Pro ně se ovšem mění mnoho. A je potřeba jim velmi poděkovat, že naposledy připravili pro každého, kdo měl Mekyho hudbu rád, v Londýně, Bratislavě a Praze ještě jeden koncert.
Parádním závěrem večera byla skladba Mám rád, kterou tradičně uzavíral své koncerty i sám Žbirka. Naprosto úžasně ji zazpíval Dan Bárta, za nímž na pódium přišli všichni vystupující a společně se rozloučili…
