Kapela hraje v neskutečné formě. Bubeník Frank Ferer tvoří s Duff McKaganem údernou rytmickou sekci, kde každá nota je usazena s přesnosti švýcarských hodinářů, Richard Fortus valí pod Slashovy sóla riffy snů a Slash je prostě Slash. Samo o sobě je to příval poctivé hardrockové muziky. Limity Axla Rose jsou však bohužel zřejmé.
Už od začátku koncertu bylo jasné, že dle setlistu z minulých koncertů se některých písní nedočkáme. Že ale některé klasické hity Axl Rose prostě nezvládne, pro mě bylo překvapení. Cival War, evidentně věnované válce na Ukrajině, byla vokálně pod úrovní revivalových kapel, Knocking on Heavens Door byla nejhorší, co jsem v jejich podáni slyšel, v podstatě odšeptaná Patience byl smutek i přes nádhernou nálož akustických kytar. Ani David Grohl, ktery dorazil na záverečnou Paradise City už nezáchránil vokální zkázu tohoto večera i přesto, že zpíval jako ďábel.
Axl Rose je evidentně v dobré kondici. Na pódiu se pohyboval skoro jako za mlada, je vidět že zhubnul a působil jinak skvěle. Ale jeho vokální možnosti jdou evidentně do háje. I proto na setlistu byly intonačně méňe náročné písně (některé z nich nedával ani tak) a spousta rozsahem jednoduších coverů. Kde jsou pecky jako Don’t Cry, Right Next Door to Hell, Coma, nebo třeba Yesterdays? Řekl bych, že v Axlově hudebním nebi. Hlas prostě stárne, neni to jako kytarové sólo, které můžete časem zdokonalovat. Obávám se, že v případě těchto legend platí, že lepší už to nebude.
Jejich koncert na Glastonbury byl jednou z věcí, proč jsem do UK chtěl jet. A přestože jsem tady na festivalu dostal fantastickou porci nejenom hudebních zažitků, má pro mě trochu pachuť zklamání. Ta kapela byla součásti mého rockového hudebního života, ale než abych se účastnil takového pohřbu, půjdu raději znovu na Ricka Astleyho, který byl v pravé poledne na Pyramid Stage neuvěřitelně vyjímečný, zábavný a sexy. Guns si pustím raději už jenom v autě.
R.I.P. G N' R.
