Přesně v této situaci jsem se shodou okolností ocitl uplynulý víkend na koncertu kapely Debustrol – české thrash metalové ikony 90. let, kterou jsem kdysi prvně zaregistroval mezi vinylovým dědictvím na půdě, kde jsem narazil na jejich desku Neuropatolog. Spolu s nimi vystoupili ještě Fata Morgana a Corona. Netušil jsem, co čekat, jelikož jsem cíleně na podobné metalové akci snad ještě nebyl. Ale všechno je jednou poprvé.
Plzeňská Šeříkovka je kulturní dům vybaven přidruženou tavernou s malopivovarským zbožím. Jakožto nezkušený jsem následoval pokyny ostřílených metalistů a večer jsme zahájili drobnou kalibrací v malebné putyce. Pak jsme vyrazili na Fatu Morganu a byl jsem zvědavý, jak ta show vlastně bude vypadat.
Na podiu se tyčila velká rakev, kapela střídala různé převleky a celkově se držela hororové tematiky. Z jejich show bych vyzdvihl příchod Freddyho Kruegera a také obětování panenky, z níž stříkala tekutina všemi směry. Vrcholem však bylo, když při songu Doktor Mengele protagonista rozřezal figurínu a do lidí házel kousky kuřecího masa. No, nikdy jsem nic podobného neviděl.
Ale pojďme už k tomu hlavnímu. Debustrol vtrhli na podium a byla to rychlá, a hlavně hlasitá jízda. Zpěvu ale bylo pořád rozumět. Jelikož jsem byl před koncertem vybaven jedním z jejich triček, tak stačilo sundat brýle a hned jsem mezi fanoušky zapadal o něco víc. Písně byly rychlé a krátké, stihli jich tak zahrát velké množství. Musím říct, že hudebně byli sehranější než předchozí předkapela a slušně jim to zařezávalo. Obdivuji metalové muzikanty, kteří se v tak rychlém tempu pořád vyznají v tom, co hrají a ještě stíhají komunikovat s publikem. Show neměli tak extravagantní, ale motorovka jim na podiu nechyběla. Jak jsem se později dozvěděl, je signifikantní součástí jejich vystoupení.
V jednom bodě jsem se cítil natolik vtažen do atmosféry, že jsem neměl problém se nechat vtáhnout do circle-pitu. A nestačil jsem se divit, jakkoliv to vypadalo nebezpečně, opak je pravdou. Metalisté jsou velmi ohleduplní a milí lidé. Jakmile někdo spadl, hned ho ochotně zvedali ze země. Já jsem se úspěšně udržel na nohou. Z mého pohledu je circle-pit vlastně takový kolektivní nástroj k vybití přebytečné energie nashromážděné z tvrdé metalové muziky.
Když se za víkendovým zážitkem zpětně ohlédnu, musím říct, že to byla vlastně jakási forma relaxace – zkrátka úplně jiný druh kultury, než na jaký jsem zvyklý. Myšlenky přestaly proudit, člověk jen souhlasně házel hlavou a užíval si atmosféru koncertu, která byla nesmírně příjemná. Volně bych to přirovnal k transu, který někteří lidé nacházejí u poslechu techna a různých odnoží. Tak já místo techna radši thrash.
Z obou koncertů bylo vidět, že kapely dosáhly vrcholu v 90. letech. Jejich vystoupení byla vlastně do jisté míry určitou sondou do metalu té doby. Osobně jsem rád, že jsem šel, rozšířil si obzory, a ještě si po psychické stránce odpočinul. Paráda.