První záběr: na stole sedí žena oděná jen v saténovém župánku, který jí sem tam sjede po ramenou a odhalí prsa. Ostrá světla nedávají možnost přehlédnout jediný záhyb kůže, foťák čile cvaká a má kadenci kulometu. Žena se tváří tu smutně, tu vyzývavě. Kdepak, tohle nejsou zákulisní záběry z natáčení filmu pro dospělé, ale úvodní scéna seriálu Idol, který pojednává o popové superstar v období životní i tvůrčí krize; o superstar, která snad kvůli chatrnému duševnímu zdraví propadne vůdci kultu a naváže s ním milostný vztah, zatímco kolem ní celý management a lidé z vydavatelství krouží jako supi a snaží se ji dokopat k práci. Téma manipulace tu na diváka křičí ze všech stran, ale je tak nesmyslně a nelogicky naservírované, že působí až směšně.
Druhá rovina je sex, sex a zase sex. The Weeknd, kromě toho, že je autorem námětu, si střihnul také hlavní roli vůdce kultu Tedrose a zřejmě ji využil k naplnění svých sexuálních fantazií, protože počet scén, při nichž se hladově vrhá na zpěvačku Jocelyn, ztvárněnou Lily-Rose Depp, se prakticky nedá spočítat. Už první díl hraničí pro množství lacině odhalených prsou a zadků se soft pornem.
Seriál tím v podstatě potvrdil to, co prosakovalo na veřejnost už před premiérou seriálu od různých členů štábu – poté, co původní režisérka Amy Seimetz projekt opustila a na její místo nastoupil Sam Levinson, autor oceňované Euforie, začal Idol směřovat úplně jinam. Namísto satiry o hudebním průmyslu a parazitujících manažerech a lidech z labelů, se stal takřka násilnou porno fantazií. Prim hrají sexuální scény – třeba ta, kde Weeknd Lily-Rose Depp ukájí rukou při natáčení písničky, zatímco kolem stojí nastoupený celý management. Jindy se hlavní ženská postava svěřuje s tím, že ji matka týrala a bila hřebenem, aby z ní dostala co nejvíc. A tak vůdce kultu The Weeknd popadne hřeben a snaží se zpěvačku, neschopnou psát jakékoli nové písně, přimět k práci tím, že jí rovněž bije. A ono to funguje.
Zpívající porno hvězda
Seriál Idol nejlépe vystihuje dnes populární slovíčko „cringe“. Je to něco tak trapného, že se z toho divákům kroutí prsty, skřípou jim zuby a doslova se stydí za herce, jaké bizarnosti se to propůjčili. Lily-Rose Depp si povzdechla nad hejtem, který seriál schytával ze všech stran a uvedla, že to není dílo pro všechny. Ptám se ale, pro koho tedy je? Pro někoho, kdo má rád pohled na odhalená těla, sex, týrání a bití? To se může rovnou podívat na tvrdé porno. Je to taková podobná kašírka, která nemá s realitou nic společného.
Seriál zcela určitě nenabízí autentický náhled do hudebního průmyslu. Ženskou umělkyni objektivizuje a marginalizuje. Vykresluje ji jako hloupoučké, lehce zmanipulovatelné a duševně nestabilní stvoření, které ve svém obřím sídle různě pobrekává a hroutí se. Ano, pop music na ženy zcela jistě uplatňuje jiné nároky než na muže. Ale místo toho, aby dal seriál ženám hlas, tak z nich dělá pouhý objekt, tedy to, proti čemu řada zpěvaček ostře vystupuje.
A je třeba zdůraznit, že tady nejde o to, aby byla popová superstar vizuálně zajímavá a vyzývavá – v tom ta objektivizace nespočívá. Vizuální stránka a sex appeal jsou výrazovým prostředkem řady hudebnic, které si samy vybraly, že chtějí sexualitu ventilovat prostřednictvím hudby. Mezi tím být sexy a být umenšená na pouhý sexuální objekt je ale velký a zásadní rozdíl, který seriál okatě ignoruje.
Ženská hrdinka Jocelyn má mnohem blíž ke zpívající porno hvězdě než k popové superstar. Když v posledním díle předvádí managementu svou novou píseň i s choreografií, vypadá to spíš jako sexuální předehra. Vedle toho absolutně bledne i pleskání zadnicí Nicki Minaj, Cardi B a dalších reálných umělkyň, pro něž je sexualita důležitým prvkem. Cringe, cringe, cringe.
Seriál se snaží působit provokativně a chytře, ale je přesným opakem. Scény na sebe mnohdy navazují nahodile, řada nastolených témat vyšumí do prázdna a celá synopse působí nesmyslně i kvůli tomu, že ze zmanipulované hvězdičky se na poslední chvíli stává manipulátor, úplný zločinecký génius, který celé situace využívá hlavně ve svůj prospěch.
Seriál nezachraňuje ani Levinsonův cit pro hezké a efektně vypadající záběry. Kamera a Weekndova hudba jsou ale nakonec to jediné, co v tomhle nabubřelém paskvilu za něco stojí. Budiž ohlas kritiků i značné části veřejnosti pro Weeknda ponaučením, že dvakrát do stejné řeky nevstoupí a bude se držet toho, co umí. Aby však došel nějakého pomyslného uvědomění a pokání, bude muset nejdřív splasknout to obří ego, které v posledních letech narostlo i díky všem titulům nejposlouchanějšího umělce na světě. Hudebního velikána totiž nedělá jeho ego, nýbrž odkaz, který odolá proudu času. A na to by neměl Weeknd zapomínat.