Vydání dvanáctého studiového alba legendární thrashmetalové čtveřice již pomalu klepe na dveře. Album se bude jmenovat 72 Seasons a vyjde 14. dubna.
Druhý singl z ní trvá přesně sedm minut. V porovnání s předchozími ukázkami Lux Æterna a Screaming Suicide se jedná o nejdelší písničku, která opět trochu vybočuje svou náladou a pojetím. Kapela tak potvrzuje svá slova o chystané rozmanité desce, která bude připomínat mládí a problematické dospívání.
Doposud odhalené tracky mají každý jinou barvu, atmosféru a energii. Zatímco Lux Æterna je typickou thrashovou honičkou, která potěší zejména fanoušky raných dob Metalliky, Screaming Suicide je klidnější písní s vážným kontextem tématu sebevraždy. If Darkness Had a Son má oproti oběma bohatší kompozici, byť se v ní jednotlivé pasáže dost opakují. Neustále se v písni střídají sloky s refrény v trochu pozměněných tempech, díky tomu je song alespoň lehce pestřejší. Textem se skupina opírá o osobní téma jakési temnoty, kterou frontman James Hetfield dotváří místy překvapivým vokálem.
Zatímco ve slokách zní Hetfield jako stařec s potemnělým chraplákem, v refrénu se odváže a dodává skladbě patřičnou sílu a energii. Sice se text hodně točí dokola, ale v návaznosti na plynule jedoucí rytmus to tolik nevadí. Metallica už v předchozích nahrávkách naznačila, že se bude držet určitého textového minimalismu a nejnovější singl to jen potvrzuje. Ačkoli se Hetfield snaží pracovat s barvou svého ikonicky maskulinního chrapláku, určitě se nedá říci, že by Metallica textařsky nějak šokovala. Naopak se mi zdá, že opět sází především na jistotu. A to je přeci jen u desky, která může být pro tuhle legendu jedna z posledních, trochu škoda.
Metallica překvapuje již zmíněnou kompozicí. Skladba má velmi pozvolný úvod plný šlapaného rytmu připomínajícího pochodové cvičení. Zprvu zábavný motiv ale trvá téměř dvě úvodní minuty, a navíc ho v průběhu skladby ještě uslyšíte. Stejné to je i s refrénem, který není dostatečně velkolepý na to, aby dokázal dostatečně zabavit na tak dlouho. Tedy podobný problém jako u Screaming Suicide.
Kdyby Metallica u If Darkness Had a Son trochu zkrátila celou stopáž, skladbě by to prospělo. Sedm minut je na nepříliš propracovanou skladbu opravdu hodně. Sice nechybí již tradiční kytarový kvičák Kirka Hammetta, ale i ten se skladbou tak nějak nevýrazně splývá. Největší na to doplácí závěr skladby, v němž kapela překvapí závěrečným post-refrénem, který příjemně zvolní tempo. Znělo by to skvěle, kdyby skladba nebyla po celou dobu tak strašně natahovaná.
Asi už není pravděpodobné, že by Metallica nahrála další velkolepost typu Master of Puppets nebo And Justice for All. Návrat do mládí mi v pojetí Metalliky prozatím nepřipadá tak svěží, jak bychom mohli čekat a nejsem si zcela jistý, zda tahle převládající nostalgie je správným směrem k nové tvorbě. Místy mi to připadá nedotažené a mám trochu obavy, zda už kapela skladatelsky nevyhořela. Vím, že tímto názorem zejména skalní fanoušky popudím, ale ruku na srdce, od Metalliky bychom ve zralém období kariéry čekali zkrátka více. Uvidíme, třeba nás v dubnu nová deska ještě příjemně překvapí a podobné obavy vyvrátí.