Die Happy. To je to první, co mě při poslechu Gamblera napadlo. Lehce tvrdší rock, ale pořád melodicky zaháčkovaný v mainstreamu, to se hrálo už před třiceti lety. Leckdo si možná vzpomene, jak s podobným zvukem kdysi zaujali Guano Apes a Die Happy byli vlastně takoví jejich přirození pokračovatelé. No a Jamaron jako kdyby se od obou kapel pečlivě učili s notýskem v dlani.
Tohle bude fungovat vždycky bez ohledu na dekádu. Je to prostě klasická vypalovačka. Není třeba inovovat, vymýšlet, experimentovat. Stačí to dobře zahrát, nakopnout a publikum to rozkotlí i tak. Snad se to Jamaron nedotkne, ale ve své tvorbě neobjevují Ameriku. Spíš zní, že se snaží do současnosti dostat to, na čem nejen oni, ale prakticky celá generace odkojená mainstreamovým rockem nulté dekády vyrůstala. A jde jim to safra dobře, což je částečně i zásluha Damiána Kučery, který se zhostil mixu a masteru.
Je radost poslouchat, jak Jamaron rostou a postupně se dostávají do tuzemské kytarovkové první ligy. Tohle už je opravdu jiná kapela, než když se v začátcích trochu hledali a lítali mezi folkem, punkem a Mňágou. Teď zní (pochopitelně) navíc suverénněji než před pár lety, kdy se začali definitivně posouvat rockovým směrem. Evidentně je to správný směr, kapele to hraje výborně a nezbývá než zaujatě sledovat, kam až se Jamaron dostanou.