Takový Achille Lauro, který reprezentoval San Marino, by se perfektně uchytil po půlnoci v žižkovském gay klubu. A nebyl jediný.
Česko zastupovali We Are Domi, což jsou dva Norové a zpěvačka Dominika Hašková, která v televizi vypadala jako boxerka v lehkém welteru. A postoupili!
Tvařme se, že nám nevadila absolutní netransparentnost hlasování a věříme, že nic nebylo předem dohodnuto, i když z doprovodného komentáře Jana Maxiána se to chvílemi mohlo zdát. V takovém případě je jasné, že alfou jejich úspěchu byl ten večer nejmoderněji znějící dance sound. Proti rozvrkočeným baladám, pseudorocku a do moderního hávu převlečeným songům jak ze sedmdesátých let působili pro mladší a v hlasování aktivnější publikum jako zázrak.
O velkolepou světelnou show se postaral Matyáš Vorda
Omegou jejich úspěchu je fakt, že – buď doopravdy nebo předstíraně – bylo jejich vystoupení paradoxně nejvíc o hudbě. Na obrazovkách se objevila mohutná baterie kláves a elektrická kytara, prostě se hrálo nebo se zdálo, že se opravdu hraje. Snad i to pomohlo Dominice jako ne příliš charismatické zpěvačce k postupu. Postoupila ovšem i nejvíce odpuzující vokalistka, srbská Konstrakta, která svou píseň odzpívala vsedě před lavorem. Při vystoupení jednotlivých „hvězd“ se sice děly různé zhovadilosti, ale nebojte, Konstrakta do něj naštěstí nezvracela.
Šest popově nejvýznamnějších států šlo přímo do finále, takže těžko mluvit o favoritech, ale z hlediska českého vkusu a smyslu pro melodii byla nejlepší Švédka Cornelie Jacobs. Zato zklamali finští The Rasmus, kteří předvedli malé blbé cosi, co by v dobách jejich hitu In The Shadow nejspíš nedali na album ani jako vycpávku. Ovšem i ti postoupili.
Shrnuto a podtrženo. Zpoza tisíců reflektorů a laserových efektů, vodopádů a ohňostrojů do finálového kola postoupily čtyři ukvílené ploužáky, dvě protivné zpěvačky, dále pak Rasmus, jeden maskovaný Australan, španělsky zpívající Rumun a Švédka. Takže v neděli je na co se těšit!