První den slovenské Pohody sice otevřeli již před devátou američtí They Hate Change a Laco Lučenič s Midi Lidi vzpomínkou na Mira Žbirku, plánovaný brzký příjezd nám však bohužel překazily kolony na silnicích. Po osmi hodinách cesty z Prahy jsme stěží doběhli tak akorát na poločas hvězdného koncertu Nicka Cavea a The Bad Seeds.
Majestátní, přitom vášnivý Cave dokáže s publikem pracovat jako málokdo. Během druhé poloviny koncertu bylo jen málo okamžiků, při kterých se nedotýkal publika, ať už doslovně či metaforicky - svou hudbou. Jeho pohyby a splynutí s davem bylo živou připomínkou, jak moc jsme všichni potřebovali se sebe znovu navzájem dotýkat a prožívat tyto životní okamžiky znovu spolu, bez plastových zábran a roušek.
Dvouletá absence grandiózních hudebních akcí se v mém vlastním případě nejvíce projevila na ztrátě orientace. Za dvě hodiny v areálu jsem mimo koncert Cavea a britských Metronomy při pokusu hledání cesty k toaletám dvakrát obešla okruh, který mě dovedl zpátky k do chrumkava vypraženým marinovaným kuřecím prsíčkům u Bao Brothers. Nevadí, možná mě k nim spíš vedlo mé podvědomí. Poslední dva roky jsem o nich totiž všem, kteří byli ještě ochotni poslouchat, básnila.
Odtrhnutí se od skupiny přátel mělo velký vliv i na mé vnímání okolí. Když se nebavíte s partou, máte čas se zastavit, rozhlédnout se okolo a vnímat cizí lidi okolo sebe. A to mám na festivalech snad nejraději. Ve chvíli, kdy si začnete všímat jednotlivců ve svém okolí, dokážete vstřebávat i jejich vlastní radost a energii. Ať to může vyznít sebevíc ezo...
Všimnete si tak zamilovaného páru prožívajících jeden z večerů, o kterém si budou básnit v následujících letech, pozorujete roztančenou desetiletou holčičku s tatínkem mávající všemi končetinami, jako kdyby nevěděli jak přestat, zaslechnete slečnu zoufale opakující do telefonu „ja ťa vôbec nevidím, zamávaj“ a chvíli sledujete třeba i skupinku opilých mladíků ve slaměných kloboucích, které během dne dostali v jednom z okolních stánků za nezměrnou konzumaci, kteří se radostně navzájem podporují v rychlém dopití drinku.
Z dálky duní DJ sety a na okamžik jako kdyby neexistovalo nic jiného než teď a tady. Nikdo v dohledu nekontroluje Instagram, všichni žijí okamžikem, neřeší trable v práci, či rozpadající se politické systémy ve světě a tvrdost všedních dnů, která za hranicemi plotů čeká. Existuje jen přítomný okamžik a to je opravdová pohoda.
