Zřejmě u nás nenajdeme mnoho lidí, kteří by neznali alespoň jednu skladbu z bohaté tvorby hudebních stálic Chinaski. Kapela, která například oproti ostravským Kryštofům nikdy neměla příliš početnou skupinu odpůrců. Prostě si jen tak sázela jeden hit za druhým. Odbornou veřejnost neurazili, ale ani příliš neoslnili.
To se však pomalu začalo měnit, když se Malátný rozhodl snad pro nejdrastičtější rozhodnutí na tuzemské scéně, když původní sestavu zredukoval pouze na svou osobu a Františka Táborského. To je nejspíš právě ta odpověď na zmíněnou otázku, proč kapele trvalo udělat tak výbornou desku, jakou je Frihet, skoro třicet let. Právě personální odměna, kdy do zaběhlé značky vstoupilo trio Steinsdörfer, Okres a Pavlík, zcela zásadně změnila tvář kapely. Nyní totiž Chinaski disponují výborným textařem a čtyřmi vynikajícími muzikanty, kteří do skladeb přispívají rovným dílem. Tím však rozhodně nechci shazovat kvality původní sestavy, která má na svědomí také pár skvělých kousků.
Měl bych si boty zout sice nijak výrazně neodbočuje od klasického konceptu hitu, kterých Táborský napsal už desítky, ale přece jen působí celý kolos tak nějak vyspěleji a hlavně uvolněně. A pokud Malátnému odpustíme textařský kýč: Poraď mi zlato, poraď jak na to, tak i lyrická část skladby zde působí velmi dobře. Hlavním rozdílem oproti původní sestavě jsou pro někoho sice nepatrné, ale zároveň důležité hudební detaily. Ať už se jedná o dominantní basu, která v předešlých časech fungovala u Chinaski jako komparz nebo o zajímavé vyhrávky klávesisty Steinsdörfera.
Nejdůležitějším faktorem je, že se zdá, že chlapci z Chinaski konečně přestali být onou fabrikou na hity a opět se stali kapelou, pro kterou je nejdůležitější právě muzika.