Že bude letošní Glastonbury plné politiky, bylo jasné předem. Britské volby jsou za rohem a pokud se někde koncentrují antipatie k toryům, je v těchto dnech pod kopcem zvaným Tor, tedy na festivalové farmě v městečku Pilton. Výzvy „běžte volit“ jsou v areálu i na pódiích všudypřítomné a zdá se, že pro dost návštěvníků až otravné. Možná protože jsou tu lidé na podobné vlně. Anebo si nepotřebují nechat něco diktovat.
Foto: Honza Vedral
O to víc šla politická naléhavost IDLES během jejich headline vystoupení na Other Stage až za hranou zaťatosti. A brutální upřímnost frontmana Joe Talbota se místy měnila v křeč a někdejší pokora, kterou kapela vždy uměla zkrotit svou vnitřní agresivitu, v plakátové diktování jediné pravdy. Když Talbot nechal své publikum dřepnout a hromadně fuckovat britského krále, radoval se hlavně z toho, že to zaberou kamery. Stejně, když skandoval vivat Palestina, což dělal skoro mezi všemi písničkami – jakoby hudba stála až na druhé koleji. Palestina je ostatně mezi řadou umělců na Glastonbury dalším z lajtmotivů letošního ročníku. Nutno říct, že s vlažnějšimi reakcemi publika, než když se tu před dvèma lety skandovalo za Ukrajinu, jejíž problémy jakoby tu už byly zapomenuty...
Vyznění koncertu Idles také nepomohlo, že pod pódiem nebylo zdaleko tak narváno, jak je zvlášť v těchto hodinách zvykem. Hudebně to sice bylo perfektní - zvukově obdivuhodné a zkoumavé kusy z alba Tangk znějí i naživo skvěle a kapela se naučila pracovat s jinými náladami, než skýtaly „sypačky“ z jejich raných dob. Ale chyběla tomu lehkost. Zatímco zaťatí fanoušci se evidentně bavili, řada lidí naopak odházela za jiným hudebním zážitkem.
Znovu se tak ukázalo, že povaze hudby Idles svědčí spíš sevřenější prostory. Vyznění jejich koncertu tak zůstalo za očekáváním. Kdo sehnal dobré místo na Fontaines D.C., nebo šel tančit na Jungle, udělal lépe.
Ahoj, tady Damon
Na stejném pódiu vytvořili odpoledne mnohem lepší náladu Bombay Bicycle Club, které jsme měli před nedávnem možnost vidět na Rock for People. Zatímco hradecké publikum si koncertu sotva všimlo, v Británii byl po právu jedním z nenavštívenějších pátečního dne. A to i protože se areálem rozneslo, že jako tajný host přijde Damon Albarn z Blur. Barevná hudba plná roztodivných rytmů a vlivů z celého světa fungovala dobře i bez něj. A radost roztančeného davu z Albarnovy přítomnosti a roztomilé nepřipravenosti tomu dodala tečku spontaneity. Ale opět – když začal publikum přemlouvat, ať jde volit, aby „nám nevládli osmdesátníci“… jemně řečeno, takový potlesk jako závěrečná Tender to rozhodně nemělo.
Další politický (ale možná spíš prostě lidský) apel se někdy tou dobou odehrával i na Pyramid Stage, kde vystoupila slavná performerka Marina Abramović, která publikum požádala o sedm minut ticha za mír. Přeběhnout na pódium přesvědčit se, jak to na rozjeté festivalové publikum zabralo, jsem už nestihnul. A tak přidám jen pár dojmů z následující PJ Harvey. Hrála v ostrém protislunci a chvíli se zdálo, že se k lidem ze své krusty umělkyně neprodere. Ale se svými skvělými muzikanty nakonec publikum pod Pyramidou umně vtáhla do svého hudebního světa, ve kterém věci na první dobrou nemají místo. Byl to jeden z těch silných zážitků, který v pátek Pyramida nabídla. A celkem ostrý kontrast k hlavní hvězdě večera.
Hra na lidské kosti
Řadu dalších tipů a souvislostí druhého dne si můžete přečíst v článcích Danyho Stejskala a Marka Reinohy. Já zmíním ještě skvělé LCD Soundsystem, na které na pódiu tančili i Dave Grohl a Noel Gallagher, protože jinak než tančit to nešlo. Skvělou Olivii Dean, která svou přirozeností a nepředvádivým soulovým hlasem obejmula celé odpoledne. A také The Snuts, mlaďochy ze Skotska, kteří zahájili živé hraní na Other Stage sebevědomým setem, ve kterém rovným dílem střídali kytary i synťáky. Místy připomínali rané Kasabian, místy rané Arctic Monkeys, ve zpěvnosti i krajana Lewise Capaldiho. Pokud se na velkém pódiu otrkají, ještě o nich bude slyšet, protože písničky i nasazení mají správné.
A nejdivnější koncert prvního ostrého dne Glastonbury? Určitě Heilung – strašácké, ale působivé představení na West Holts Stage s kapelou hrající údajně krom synťáků a bubnů také na lidské kosti. Po pódiu běhali šamani a válečníci, docházelo k rituálním obětem i osvobozením a dalším tajemným a určitě i rituálním aktům. Ale celkově to byla taková „blbost“, až tomu nešlo odolat. To se mimochodem na Glastonbury také stává docela často.
