Tata Bojs loni oslavili 35. výročí a v průběhu roku letošního se věkem zařadila mezi padesátníky jejich ústřední dvojice Milan Cais a Marek „Mardoša“ Huňát. Svou kapelu založili ještě na základní škole, takže rekapitulovat je rozhodně co. Trochu problém je, že zatímco kapela je vnímána po celou dobu její existence jako veselá, zábavná a hravá, o filmu o ní, to lze říci jen občas, v několika málo pasážích. Většinou je ale film Tata Bojs.doc v lepším případě vážný a až nečekaně seriózně se tvářící, a v tom horším se tvůrcům rozpadá pod rukama.
Obzvlášť úvodní zhruba čtvrthodina těkavě skáče od tématu k tématu a působí až chaoticky. Pak zas film nastoupí cestu až striktně archivářsky chronologickou, s kronikářskou pečlivostí mapující historii. Ta ovšem tvůrcům vydrží jen zhruba první polovinu existence Tata Bojs – ta druhá je pak brána jaksi skokově a velmi stručně. Někde to až působí, jako by jen byly vzaty dostupné materiály a „poslepovány“ mluvenými vstupy. Zde je nutno podotknout, že je skvělé, že tvůrci nepodlehli častému nešvaru podobných dokumentů, tedy „mluvících hlav“, které jsou anonymní, a že naštěstí všichni, kteří byli osloveni a ve filmu vystupují, jsou pečlivě otitulkováni, což i nezasvěceným umožňuje lepší orientaci. Vedle roviny dokumentární je tu ovšem navíc i rovina pábitelská, ve které členové divadla Vosto5 představují jakési vědce-archeology, kteří v budoucnosti pátrají po stopách kapely. Ti sice po určité době na plátně sami a s trefnou sebereflexí uznají, že „to vůbec nefunguje“ – ale přesto je nepochopitelně i ve zbytku filmu tato nadbytečná rovina zachována.
Po stopách kapely v budoucnosti pátrají členové divadla Vosto5.
To, že se mohlo více stříhat, a že pravděpodobně bylo autorům líto některé rozsáhlejší materiály redukovat, zřejmě způsobí, že se na mnoha místech znalci historie Tata Bojs asi budou sami sebe ptát, proč je například tolik prostoru věnováno velkému koncertu na Křižíkově fontáně nebo Jakubovi Kohákovi, který pro kapelu natočil dva povedené klipy, a naopak zcela chybí poměrně pozoruhodná spolupráce Tata Bojs se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu či výpovědi zásadních postav kapelové historie, jako byl zaskakující člen, zvukař a producent Ondřej Ježek nebo osazenstvo klubu Delta, po poměrně dlouhou dobu „domácího prostředí“ skupiny. A to, jak se na hudbu a samotné fungování dívají někteří hudebníci „odjinud“, včetně těch, kteří s ní i studiově spolupracovali, jako je Tony Ducháček, Vladimír 518 či Emma Smetana, by také jistě nebylo nezajímavé. To, že svižnější střih by filmu jen prospěl, dobře ukazuje až do závěrečných titulků stručně a přesto vtipně vsunutá poslední personální výměna v kapele, tedy příchod klávesisty Matěje Belka.
Celý závěr filmu je věnován hlavně ústřední dvojici Milanovi a Mardošovi, a doslova pitvání jejich vztahu a celoživotního přátelství. Působí to, jako by na poslední chvíli chtěl film dohnat to, co se vine jako nit celým snímkem, ale po většinu doby na to nebyl čas. U toho se doslova nabízí srovnání s filmem Rozsviť světlo, ať je vidět, který má podobný výchozí bod, ale který mnohem lépe příběh kapely Už jsme doma upozadil na úkor vykreslení stěžejních postav frontmana Miroslava Waneka a výtvarníka Martina Velíška.
Nicméně pro všechny příznivce tu i přes všechny výhrady nechybí a určitě bude milé si připomenout úsměvné začátky, cenné archivní záběry z mládí, první kroky i proměnu „studentské kapely“ na jedno z nejrespektovanějších jmen naší hudební scény. A samozřejmě i reprezentativní průřez celou písničkovou tvorbou kapely. U které je možná nejdůležitější to, že ještě zdaleka neřekla vše.