Porta by se spíše dala nazvat festivalem a soutěžní přehlídkou původních písní s akcentem na akustický sound. Výjimky samozřejmě pořád existují a jestli kdysi bývaly například bluegrassové skupiny a jejich pidlikání nejprotivnější součástí lochotínské verze festivalu, letos naopak fungovaly jako příjemné osvěžení v poněkud univerzálním soundu účinkujících.
Folk se z významné role až zpolitizovaného žánru, který v osmdesátkách dokázal do plzeňského amfiteátru v Lochotíně přilákat třicet nebo i padesát tisíc posluchačů, dostal skoro na okraj (Angličané říkají fringe) hudebního dění, ale plné Lesní divadlo v Řevnicích naznačilo, že to s tímto žánrem není tak špatné.
Pravda, ve struktuře publika dominovaly vyšší ročníky a muže s liščími ocasy na klobouku abys málem pohledal, ale srdečná portovní atmosféra je neměnná. Určitě k tomu přispělo komfortní prostředí (na kterém jiném festivalu najdete tak kvalitní toalety?) a brilantní, do puntíku dotažená organizace.
Skupina Zničehonic na Portě
Festival se skládal ze soutěžní přehlídky a po ní vždy následujícího vystoupení takových klasiků jako Žalman a spol., Jindra Kejak, Vojta „Kiďák“ Tomáško, Slávek Janoušek nebo Nezmaři. Zatímco klasici drželi cosi jako tradičního ducha festivalu, soutěžní přehlídka, kde se ve finále utkalo čtrnáct účinkujících nových talentů, signalizovala spíše nové trendy v žánru. Ke slovu nové přidejme ještě slovo „Mladé“, protože portovní žánr potřebuje omlazení jako sůl a to se tu nabízelo.
Bavme se hlavně o nich. Nejen proto, že „nepřítel folku“ přijal účast v porotě (člověk by měl v životě zkusit co nejvíc), ale i proto, že mezi více než dvěma stovkami kapel a interpretů, které se zúčastnily předkol přehlídky, se může objevit někdo, kdo dokáže časem promluvit do mnohem širšího hudebního dění. Vítězka Porty 2018 Tereza Balonová je toho krásným příkladem.
Podle pravidelných návštěvníků Porty byl letošní ročník spíše podprůměrný. To potvrzuje zvláštní, snad nevysvětlitelné pravidlo, že výjimečné osobnosti se vyskytují v trsech, takže v průběhu dvou nebo tří let bývá bohatá úroda, a pak je zase na nějakou dobu klid.
Letošní přehlídka byla stylově uniformní. Kapely hrály různé mixy písničkářské hudby, tradičního folku a pop rocku. Jednou dominoval některý styl více, jindy méně. Uniformní byla i textová stránka. Na jedné straně se dost často vyskytoval humor, nikoli však epický, historkový, který je pro českou kulturu typický, ale jazykové hříčky – „svíčková bez svíček“ nebo třeba „potkal v lese los losa“. Každý, kdo dělá v oboru, potvrdí, že humor je to nejtěžší, co se v literatuře, filmu nebo v hudbě dá vytvářet, protože dělat něco vtipného, co by oslovilo většinu příjemců, je dar, který pámbů rozdává opravdu jen velmi, velmi zřídka. Specifický rádoby humor potvrzovaly i názvy kapel jako Střemkoš, Alfasrnec nebo Kolibříkův úlet.
Druhou, dokonce o něco větší část nabízeného repertoáru, kterému bychom mohli říkat portovní pop, tvořilo mudrování o životě. Zdá se, že soubory si právě takových témat hodně cení, protože pokud přihlásili nějakou ze tří předvedených písní do autorské soutěže, byla to právě některá hlubokomyslnost. Jako kdyby prostá a jednoduchá písnička byla úhlavním nepřítelem tohoto neofolku: „Když oheň téměř vyhasíná/A víčka těžknou, jsem dneškem unavená, Vždy si uvědomím to velké štěstí/ Že každý den žiji v naplnění.“ Nebo „Kolikrát se pravdě díváš do očí, zatímco kouří za záclonou, připomíná, jak hluboký může být každý Tvůj den…“
Vysloveně angažovaná píseň zazněla jen jednou, to když vysloveně poprocková kapela Waldemar On The Run dala do autorské soutěže píseň Dým nad Ukrajinou. O takových věcech se nesluší žertovat, ale bylo to přiblblé, jak už většina takových písní bývá.
Waldemar On The Run
Gen Z, ale i část předchozí Generace Y se podle sociologických výzkumů vyhýbá otevřené erotice a bylo to přítomné i v repertoáru soutěžících kapel. Ne že by chyběly písničky o lásce, ale ty časy, kdy písně směřovaly – jak se říkalo – rovnou na dělohu, pominuly. Dost často se naopak vyskytují náznaky frustrace, nenaplněnosti vztahu, nedorozumění nebo dokonce zrady. Vítězové autorské soutěže Klára a Sára, dámy a pánové (další rádoby nápaditý název) zpívají: „Slyšíš, jak srdce sval/do rytmu písně ti bije/ Krev v žilách zrady tvé/ vůči sobě ohněm smyje.“ Brněnský Kolibříkův úlet zase sděluje, že „Večer je opět bez lásky, já kreslím svoje obrázky/ nás dvou ve věčném objetí/ a nemám žádné ponětí kolik ran zvládnu zpaměti/a voda teče dál/ tiše odtýká.“ Spolu s hudbou a interpretací takové verše vyznívají značně neemocionálně. Jako kdyby si za těmi slovy interpreti vůbec nestáli.
Vítězkou letošní Porty se stala na Moravě žijící českobudějovická rodačka Alena Střelečková, vystupující pod jménem Alishi. Žádný světoborný objev, ale jistou kultivovanost a charisma jí nelze upřít. Na druhém místě skončili Rooster Riders, na Portě vzácný případ bluegrassu, navíc zpívajícího anglicky. Nic moc původního, ale podařilo se jim hodně vytěžit z toho, že je vůbec nevyvedl z míry na Portě výpadek elektrického proudu – chlapi šli s naprostým klidem blíž k publiku a zpívali se stejným gustem jako kdyby se nechumelilo. Třetí se umístil brněnský Kolibříkův úlet, dokonalý příklad posunu Porty – tři dívky a dva kluci v obsazení se saxofonem, akordeonem, elektrickou kytarou, baskytarou a bicími.
Ještě jedna zajímavá věc se udála kolem soutěžní Porty. Před finále, na němž soutěžili vítězové oblastních kol, proběhlo semifinále, v němž se utkali Ti, kdo na oblastech skončili druzí, někdy snad i třetí, o jedno postupové místo ve finále. Těžko říct, jak se líbili portovním fanouškům, ale v očích „veřejného nepřítele folku“ vyzněly tyto regionální dvojky mnohem lépe než většina finalistů.
Na Portě mě zaujal ještě jeden nápad. Kreativní partě kolem Jiřího Vondráčka se podařilo vybudovat síť dalších, většinou lokálních folkových festivalů, na nichž vystoupí nejzajímavější soubory z portovní soutěže, čímž muzikanti získají nový rozhled, praxi, inspiraci i kontakty.
Alfasrnec