Obrázek k článku Festival Pop Messe se vymyká. Žhavé finále patřilo i českým interpretům
| Marek Reinoha | Foto: Marek Reinoha

Festival Pop Messe se vymyká. Žhavé finále patřilo i českým interpretům

I závěrečná sobota na Pop Messe opět nabídla velmi pestrý a bohatý hudební program napříč žánry. Jelikož to byl poslední den festivalu, mohu si dovolit své osobní hodnocení celého festivalu – stručně řečeno byl velmi povedený.

Nová lokace na brněnském Velodromu, sice neoplývá tak dystopickým geniem loci jako fotbalový stadion za Lužánkami, na kterém se konaly první tři ročníky, ale dle mého názoru se osvědčila a možností stínu na zastřešených tribunách fotbalový stadion dokonce předčila. Přestože na můj vkus letos bylo méně kytar a více tance, minimálně na hlavních venkovních pódiích v hlavních časech, nemohu nic vytknout ani dramaturgii festivalu, která si jde svojí cestou a vymyká se tak většině českých festivalů.

Z toho, co jsem já osobně včera stihl shlédnout, a z toho o čem nebude psát kolega Wlado bych rád vypíchl následující vystoupení, a je vlastně potěšitelné, že se většinou jedná o tuzemská jména.

Madhouse Express nechali publikum létat

V sobotu jsem nemusel do práce, takže se mi podařilo do areálu dorazit včas, abych stihl první položku programu vystoupení kapely Madhouse Express. Kvarteto, které patří k nejlepšímu z tuzemské kytarové psychedelické scény, mám moc rád. Neviděl jsem je naživo od vydání loňského alba Something With Space, o kterém kolega Radek Pavlovič napsal: „Jestli svůj sound na debutu Surreal Meadow z roku 2020 jen tak načrtávali, tak na aktuální desce Something With Space ho vykreslují už do detailu. Kapela evropského formátu.“ Navíc u nich nedávno došlo k personální změně a tlusté struny nově rozvibrovává výborný basák Martin Kmec ze skupiny Panoptikum. Takže jsem se na jejich set patřičně těšil.

Bylo neskutečné horko a na ploše velodromu se v tom odpoledním slunci nedalo téměř vydržet. Přičteme-li to k tomu, že se brány festivalu otevřeli teprve chvíli před začátkem jejich setu, nelze se divit, že se pod pódiem sešlo pouze pár desítek lidí. Ti, kteří dorazili pod pódium, i ti kteří Madhouse Expres poslouchali ze stínu tribuny, si však mohli užít výbornou muziku. Nemohu než souhlasit s výše zmíněnou citací a potvrdit zvukový posun kapely. Podporuje ho Martin Kmec, jenž basové linky upravil a dal jim daleko větší groove. Ve spojení s bicími Petra Podzimka rytmika neskutečně šlape, což celou kapelu zvedlo o level výše. Ta jejich neopsychedelická jízda říznutá space rokem nám dala zapomenout na vedro, vyzvedla nás do výšin a rozvibrovala vlasy při průletech nad velodromem.  

Dukla vzpomněla na Oldřicha Janotu

Když jsem pro Headliner recenzoval aktuální album Stejný lepší, na kterém se kapela přiblížila současným trendům a klubové tanečnosti, byl jsem hodně zvědavý, jak bude jejich fúze kytarové alternativy a české folkové estetiky se svěží současnou elektronikou a prvky rapu fungovat naživo. A musím říct, že mě jejich koncert bavil víc než album samotné. Platilo to nejvíce u tracků, ke kterým jsem v recenzi měl nějaké výtky k jejich překombinovanosti. Patřila mezi ně i skladba Druhej břeh inspirovaná písničkou Druhý břeh Oldřicha Janoty, který bohužel v sobotu brzy ráno tento svět opustil. Bylo milé že to pánové, když song uváděli, zmínili a poslali mu tam, kde teď je, vzpomínku. Byl to příjemný koncert, při kterém bylo možné tančit, nebo jen stát poslouchat a zpívat si civilně pojaté texty plné kontrastů, se kterými se může ztotožnit každý.

Lenka Dusilová Band nabídla hluboký zážitek

Za zmínku samozřejmě stojí i vystoupení originální skladatelky, multiinstrumentalistky, zvukové experimetátorky a nezaměnitelné zpěvačky Lenky Dusilové s jejím bandem složeným ze samých špičkových hudebníku, kteří jejím písním dávají nový rozměr a současnější zvuk. Lenku Dusilovou jsem naživo viděl mnohokrát. Ať již to bylo sólo jen s kytarou, synťákem, looperem a hromadou krabiček, ať již to bylo ve dvojici s Aid Kidem nebo s kapelou Květy za zády, vždy to byl hluboký hudební a emocionální zážitek. Bylo to takové i v sobotu a možná ještě silnější, protože ta kapela vedená Igorem Ochepovskym a působivé projekce ten zážitek posouvají zase o kousek dál.

Londýnské překvapení Nabihah Iqbal

Překvapením sobotního programu a možná celého festivalu pro mě byla londýnská hudebnice s pakistánskými kořeny Nabihah Iqbal, kterou jsem předtím vůbec neznal. Nabihah pochází z Londýna a za svůj život si zkusila mnoho kariér. Od kariéry právní asistentky plynule přešla na muziku a stala se hudebnicí, producentkou, DJkou a rozhlasovou moderátorkou. Do Brna přijela s kapelou a se svým albem Dreamer.

Byl jsem si zrovna ve stánku pro pivo, když nastoupili na pódium. Jakmile se však rozezněla ta úchvatná směsice shoegaze a atmosférického zasněného popu, ihned jsem zpozorněl a běžel do pitu udělat pár fotek, protože mi bylo jasné, že o tomto koncertě budu chtít psát. Nabihah mě i početné publikum svojí mnohovrstevnatou muzikou a svojí autenticitou prostě uchvátila. Spojením trošky dream-popu a sladkého noise-popu a o trochu víc shoegaze a trance-housu s nonšalantními vokály vznikl snový labyrint vlídného napětí a sladké melancholie s nádechem naděje, ve kterém bylo příjemně bloudit.

Zazněly primárně skladby ze zmíněného alba Dreamer, a nečekanou třešničkou na dortu bylo, když se rozezněla ikonická basová linka songu A Forest a Nabihah s kapelou začali hrát velmi povedený cover tohoto songu od The Cure, kteří na stejném místě hráli v roce 1998. Velodrom to tedy přeneseně zažil podruhé a díky Nabihah mohl na onen, minimálně v Brně, památný koncert vzpomenout.