Origin of Infinity – Headliner doporučuje
Chronosphere (singl)
Devadesátkový death metal se špetkou hardcoru? Proč ne, pořád je tu docela velká skupina posluchačů, kteří to mají rádi. Děčínská kapela Origin of Infinity hraje svou hudbu přesně tak, jak se má jejich oblíbený styl hrát. Se zanícením, s vášnivými emocemi a s pevnou vírou, že to je ta správná cesta. Zpěvák skvostně řve a zároveň chroptí s takovou silou, že nelze rozeznat, zda zpívá v angličtině nebo nějaké svahilštině. Origin of Infinity mají originální zvuk, protože nepoužívají baskytaru. Jejich muzika je proto sice tvrdá, ale křehká. Chronosphere je sice jen jedna samostatná skladba, ale pokud má kapela podobně laděné celé nové album, doporučuji ho hrát na plné pecky, jestliže máte v bytě myši nebo mravence. Po několika přehráních zmizí veškerá havěť ve strašlivém úprku.
Josef Vlček
Bound to Break
Whirlwind (singl)
Bound to Break jsou čerstvá krev z Brandýsa nad Labem založená v roce 2019. Mlaďoši (soudím dle fotek) sypou současný core s trochou toho metalu, kterého je všude plno – je to plné riffů a brejků a je to groovy. Hráčsky jsou Bound to Break na slušné úrovni, kytary a bicí hrajou tight jako jeden muž. Ale odtud dál už převažují negativa. Zaprvé tahle muzika musí mít hutný zvuk, co tě srazí jak náklaďák, ale tady něco takového zřetelně chybí. Bicí jsou v mixu schované někde vzadu, přitom by měly posluchače fackovat od prvního úderu. Nejslabším článkem toho všeho je ale zpěv. V jakékoli poloze zní na potřeby žánru amatérsky, nástup do songu někdy v pětatřicáté sekundě je dokonce – pardon my French – až komický. Ale každý někde začínal. Tady je aspoň na čem stavět.
Radek Pavlovič
Skalak
Nekonečno životů (album)
V tiskové zprávě projektu s jinak velmi zajímavým a výrazným názvem Skalak jsem se dočetl, že jedním z motivů je vize přirozeného spojení filmů a rapu. Touto smělou myšlenkou by se dalo skvěle navázat na teorii střihu v literatuře Williama S. Burroughse, bohužel zde se nejedná o teoretické pojednání, ale o rapovou desku. Onu inzerovanou „cinematičnost“ zde představují především začátky a konce písní, které se nesou v duchu efektovaných vokálů a samplů. V rámci textu pak toto téma nejvíce září v poslední písni, kde se mimo mnoho referencí, které zná kdejaký filmový fanoušek, objevuje i nadčasový filmový tvůrce Karel Zeman. Dle slov samotného Skalaka je projekt v podstatě spojení mainstreamu a alternativy. S tím mohu souhlasit jen v některých případech – konkrétně mi připadá alternativní zvuk a rytmika oldscholových beatů, které jasně odkazují až do jazzové prehistorie žánru. Mainstreamová mi pak přijde stylizace do znalce alternativních a uměleckých témat, verše, které dissují Babiše a použití výrazu „čubko“, coby oslovení mladé ženy. To najdete opravdu leckde a ano, bývá to bohužel úspěšné. Další nepříliš dobrý dojem ve mně zanechává způsob a flow, jakým rapuje hlavní protagonista. Připomíná mi nepříliš zvládnutou nápodobu Kata z Prago Union či Sifona z WWW. Takový ten všeobjímající, dobrácký, ale zároveň trochu okázale nedbalý projev. Bohužel, ani tady to nefunguje.
Dód
Disonant
Hymna Krach Extáze (singl)
Brněnská kapela Disonant, která svoji hudbu označuje jako alternativní hard rock, v roce 2020 vydala debutové EP Loutky zla, na němž byl „každej song jinej pes“. Jeho společným jmenovatelem bylo, že mi kapela připomínala hardrockové, rozuměj nemoderně znějící, Mandrage. Novým singlem Hymna Krach Extáze se kapela snaží posunout současnějším směrem. A určitě to posun je. Nejsem si jist kam, ale rozhodně to je odklon od předchozí přímočarosti k daleko větší propracovanosti a dynamickému měnění hudebních poloh. Pořád tam jsou hardrockové kytary, ale nezaplňují celý song. Plní pouze funkci nakopnutí v místech, kde je to třeba, a pořád tam jsou ty melodické vokály, které výsledku dávají punc hitovosti. Baví mě bicí, a co kvituji s velkým povděkem, je, že i při stopáži 5:22 se obešli bez prehistorického kytarového sóla. To, že jsou texty v češtině, je taky fajn, i když některé ty laciné rýmy bohužel z hlavy dlouho nedostanu (příště už za jinou, pojedu krajinou). Ale vlastně jo. Proč ne. Kapela na sobě pracuje, má snahu se vyvíjet a bude-li takto pokračovat a neztratí-li odvahu experimentovat, má potenciál oslovit nejen návštěvníky Majálesů.
Marek Reinoha
Kluci
Co zbylo (singl)
Kluci jsou pětice kamarádů z Broumova, šikovní muzikanti, kteří jsou navzájem propletení rodinnými vazbami – znám je už roky, když jsem se svojí bývalou kapelou s nimi odjel několik koncertů, které vždycky skončily divokými večírky.
Dřív se jmenovali Kluci z marmelády, ale v průběhu let se marmeláda ztratila z jejich názvu jak pořad Lucky Vondráčkové z televizních obrazovek a dneska už si na to nikdo ani nevzpomene. Tradiční nástrojové obsazení basa, bicí, kytara tady doplňují klávesy a synťáky na živých koncertech místo na stojanu rozložené na žehlicích prknech – takový poznávací znak Kluků. Určitě se neurazí, když napíšu, že z jejich hudby vždycky byly cítit vlivy britských elektro kytarovek jako Hadouken nebo Does It Offend You, Yeah? Rok 2022 a pořád mají stejný drajv, angličtinu vyměnili za češtinu a trochu zestárli… Písnička Co zbylo je možná začátek nové etapy – a skladba samotná ve mně vyvolává takovou nostalgii podobně jako videoklip, co si sami natočili. Na ten se určitě podívejte. Je z něj cítit, jací jsou kluci pohodáři – prostě obyčejní „kluci, co smažej to svoje“. Příjemný pomalejší track lemuje jednoduchá melodie na klávesy, která může posluchači evokovat, jak končí léto. Basa drží svou linkou uzdu společně s bicími, aby se to nerozjelo moc, což se podle mě určitě stane při živém vystoupení, které vám můžu jen a jen doporučit!
Vladimír Sejk
Manifestor
Světlo vyhasnutí (EP)
Manifestor – tady dávám opravu deset z deseti. Nejen že se celý projekt a jeho EP Světlo vyhasnutí fatálně zakousl do mého hudebního i tematického vkusu, ale je to opravdu dotažené, vyspělé a náročné na poslech. A jako bonus je celý projekt dílem jednoho člověka.
Jde o industriální metal pomalého funerálně-doomového ražení v kombinaci s tvrdými elektronickými beaty. Nahrávka mi především zvukově a díky práci s tichem a velmi zajímavými riffy připomíná mou oblíbenou split-desku Thorns vs. Emperor. Zpěv se zde potácí na hranici noisu, šepotu a bolestivého sténání, někde v pozadí vykukuje tiché pobublávání atmosférických synťáků, intra k jednotlivým kompozicím zní jako amplifikovaný konec devadesátek v Norsku, anebo jako pozdní noční vystoupení The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. Za mě je tady všechno a všechno je správně. Nicméně – nepočítám s tím, že taková hudba přitáhne davy fanoušků, své si ale jistě najde a já mezi nimi budu také!
Dód