6. 6. 2022 | Michael Švarc | Foto: Karel Šuster

Euforie i slzy. Tuzemská sólová premiéra Sigrid ukázala hlad po živé hudbě

Pražský koncert norské zpěvačky Sigrid ukázal, jak ohromně po dvou letech bažíme po živé hudbě. Nejen publikum, ale i samotní interpreti. Obousměrná energie v tomto případě zafungovala až nad očekávání dobře, řvalo se nadšením od začátku do konce. Roxy bylo prosyceno křikem, potem i slzami, ale hlavně radostí.

Sigrid se tuzemskému publiku poprvé představila před několika lety coby předskokanka Maroon 5. Už tehdy ukázala, že jen někomu přizvukovat a rozehřívat publikum, je na zpěvačku jejího formátu poněkud málo. Hlavní hvězdy večera totiž svou energií i nasazením absolutně převálcovala a se stejným elánem se nyní do Prahy vrátila.

Hrály se především skladby z jejího čerstvého druhého alba How To Let Go, které, jak sama zpěvačka uvedla, jsou vyloženě určené k živákům.

Od toho se značně odvíjela i dynamika koncertu, na němž se od první skladby především tančilo - komorních a tišších momentů bylo minimum, což je trochu škoda. Jediné dvě pomalejší písně přitom dodaly vystoupení dynamiku a představily Sigrid zase v trochu jiné poloze, než je ta přímočaře bavičská, rozjařená a burácivá. Ačkoli publiku to, soudě dle reakcí, nikterak nevadilo. Freneticky řvalo od první skladby, protože Sigrid si ho podmanila svým přirozeným pěveckým talentem, ale i nenuceností. A jak dávala, tak jí diváci vraceli a opačně - dokonale harmonická reciprocita.

Hezkým okamžikem koncertu tak bylo, když se 25letá zpěvačka vrátila na přídavek v slzách, dokonale zaskočená vřelým přijetím českého publika, pro které je přeci jen ještě nováčkem. V přerývavých vzlycích posluchačům sdělila, jak si cení toho, že se dokážou skvěle bavit, tančit, ale zároveň ji absolutně vnímají a neruší.

I tento moment ukázal, že ačkoli se Sigrid pohybuje ve vodách ryzího popu, nepotřebuje svá vystoupení doprovázet převratnou a oslnivou show, protože si hravě vystačí se svým nasazením a energií. Příjemně civilní stage presence je vyjma silného a nakřápnutého hlasu jejím hlavním želízkem v ohni.

Největší, a prakticky jediná výtka míří ke zvuku. Ten bohužel nebyl úplně nejlepší, zpěvaččin hlas se často topil kdesi mezi nástroji, místo aby vyčníval nad ně. A to Sigrid opravdu nezpívala na půl plynu a nijak se nešetřila. Bylo to znát ke konci vystoupení, kdy už lehce chraptěla. Není se čemu divit, když až na pár zdvořilostních pozdravů a frází o krásách Prahy zpívala nepřetržitě dobrých 80 minut. V ten večer šlo totiž opravdu především o hudbu a o ukojení obrovského hladu po živých vystoupeních, který se však paradoxně po tak skvělém koncertu možná ještě zvětšil.