Scéna byla poměrně skromně pojatá. Pódium bylo zaplněno rozličnými, pro Einstürzende Neubauten charakteristickými „nástroji“, jako jsou různé plechy, pružiny, lopatky turbíny, barel, kanystry nebo plastové roury používané jako perkuse. Ty v průběhu koncertu dva neúnavní bedňáci neustále vyměňovali za nové. Kapela na ně hrála nejen různými paličkami, ale i kompresovaným vzduchem nebo třeba aku vrtačkou. A celá tato scéna byla „ozdobena“ pouze v pozadí visící žlutou plachtou.
Když se ovšem v průběhu koncertu v jednotlivých skladbách pódium halilo do žluté, oranžové, modré nebo i červené barvy a na plátně se rozehrála stínohra členů kapely a hradeb perkusí, působilo to velmi působivě a dotvářelo atmosféru koncertu. Absence kouřových efektů a skutečnost, že pódium byl osvětleno poměrně štědře, navíc návštěvníkům umožňovala nahlížet kapele do kuchyně a sledovat tak její práci. Ti, kteří stáli vepředu, mohli vidět jejich ruce při ovládání nástrojů, nebo práci jejich obličejových svalů ukazujících, jak moc tou muzikou kapela žije a dýchá.
Setlist byl postaven převážně na písních z letošního alba Rampen: (apm) alien Pop Music, a předchozího Alles in Allem, přičemž celkem jich zaznělo třináct. Zazněly ale také starší pekcy, jako Sabrina nebo How Did I Die?. Kapela jinak nesahala do historie dál než k albu Silence is Sexy z roku 2000. Dalo by se tedy říct, že celý koncert mapoval období kapely, ve kterém zjistila, že už pro svoje vyjádření nepotřebuje tolik hluku a křiku. Některým skalním fanouškům sice starší materiál z prvních dvaceti let historie kapely mohl chybět, přesto se domnívám, že právě díky tomu koncert oplýval kompaktností a po celou dobu udržoval v sále magickou atmosféru. Všechny ty neuvěřitelně krásné a podivně dadaistické písně zazněly v reinterpretované podobě, ve které se střídaly minimalistické pasáže se zběsilými. Dokonce i ticho zde působilo bylo jako samostatný hudební nástroj a diváky tak koncert držel po celou dobu v příjemně mrazivém napětí.
Charismatický a poutavý Blixa Bargeld stál uprostřed pódia ve tmavém obleku se třpytivými očními stíny a svou majestátní přítomností na sebe strhával největší díl pozornosti. Svým hřmícím a hlubokým hlasem přecházel od šepotu až téměř do křiku prořezávajícího hustou atmosféru nad hlavami publika. Melodická basa Alexandera Hackeho držela skladby pohromadě a měla zvuk tlustý jako noha od klavíru. Jochen Arbeit sedící na stoličce klouzal prsty po hmatníků a vytvářel působivé textury a někdy až zoufale kvílivé zvuky. Perkusionisté N. U. Unruh a Rudolph Moser se střídali za hradbami „nástrojů“ a přidávali hudbě na síle i jemnosti podle potřeby - zejména na dramatičnosti. Bylo to celé o budování atmosféry, o velkolepé a precizní instrumentaci a výborném zvuku. Každý tón, každý úder do činelu nebo plastového kanystru byl čitelný a rozpoznatelný. Byl to dokonalý hudební zážitek.
Einstürzende Neubauten opět prokázali, jak jsou naživo silní a jak stále dokáží svojí ochotou posouvat hudební hranice ohromovat publikum. A to nejen to starší, ale i to mladší. Navíc umí přinášet úžasné hudební zážitky. Jak už jsem psal výše, koncert byl opravdu dokonalý. Nemohu mu tedy dát jiné než stejné procentní hodnocení jako čtvrtečnímu koncertu Nicka Cavea v O2 areně. Je vlastně krásné dva dny po sobě zažít koncerty těchto dvou bývalých souputníků Blixy Bargelda a Nicka Cavea na svých oddělených cestách. Svou muziku zkrátka dělají jinak a skvěle.
