Jejich popové duo Slza oslaví deset let existence a nedávno vydalo čtvrté album Monodrama. Jaké jsou jejich kořeny, jak je formoval úspěch a co si myslí o českém popu?
„To byl vtip?“ zeptá se mě kytarista Lukáš Bundil, když mu mezi dveřmi řeknu „dobrý den“. „Snad ahoj, vždyť jsme spolu kdysi hráli na festivalu ve Futuru,“ sype ze sebe pobaveně vzpomínku na festival Skanking Pragga, kde kdysi vystupoval se svou někdejší kapelou jménem Skaskadéři. Říkám tedy „ahoj“ a hned se ptám, jak se člověk ze zábavové ska kapely dostal to pozice ústředního člena dvojice, která se pro řadu posluchačů stala synonymem „popu pro holky“.
Poslechněte si celý rozhovor v podcastu Headliner CZ
Slza se poprvé potkala v březnu před deseti lety. A za rok oslaví dekádu od prvního a zároveň průlomového singlu Lhůta záruční, se kterým se pevně zapsala na tuzemskou popovou mapu s formátem, který tu do té doby nebyl běžný. „První písnička se ale jmenovala Volně ke stažení, nikdy nevyšla, ale myslím, že text, který napsal Ondřej Ládek, je kupodivu pořád aktuální,“ upozorňuje Petr Lexa.
Nad spojením „pop pro holky“ ovšem Lukáš Bundil kroutí hlavou. „Se slovem pop souhlasím, to pro holky, to už je vedlejší produkt,“ začíná vyprávět o kořenech jejich úspěchu. „Cesta k Slze byla dlouhá. Ta myšlenka přišla na základě mých předchozích angažmá v kapelách, kde jsem hrál. Už jsem měl zkušenosti. Viděl jsem, jak se věci dělají a chtěl jsem je dělat jinak,“ shrnuje to lakonicky.
„Vyrostl jsem na hard rocku. Jediné měřítko dobré hudby pro mě bylo, jestli je tam dlouhé kytarové sólo a jakmile tam nebylo, tak to pro mě byl odpad. Ať už to byl jakýkoliv žánr,“ pokračuje Bundil. „Jsem z Aše, to je malinké město, byla tam dobrá klubová scéna. Dostal jsem nabídku hrát ve ska kapele a už to byla bomba – neřešil jsme styl, hlavně, že jsem byl v kapele a jel v tom,“ popisuje svůj hudební vývoj. „Pak jsem dostal lano jinam, hrál jsem britpop, kde je jakékoliv sólo nežádoucí. Takhle formuješ hudební vkus – objevil jsem písničky.“ Postupně prošel angažmá u Olgy Lounové nebo Xindla X. A tehdy si uvědomil, že chce dělat pop. „A pop to v té době byla Pink, Robbie Williams... Postupem času jsem si říkal, že by mě bavilo dělat taky takové písničky. A založil jsem si kapelu,“ popisuje Bundil.
Bylo to jasné rozhodnutí, přes které nejel vlak. Slzu inspirovali třeba britští Hurts a nehodlali svůj záměr schovávat za jiné nálepky. „U prvních písniček o nás psali, že jsme poprock, ale my jsme si trvali na svém: Ne, my jsme pop! Chtěl jsem dělat pop,“ vypráví Bundil. A čím mu učaroval? „Objevil jsem, že pop je barevnej žánr. Můžeš do něj zapojit klidně i ty tvrdý kytary. Zhlédl jsem se v tom, protože jsou to melodické věci. Fascinovalo mě, jak otevřený žánr to je.“
Rockové kořeny má kupodivu i zpěvák Slzy Petr Lexa. „Tak jsem byl odkojenej na trochu tvrdší muzice. Jsem devadesát jednička, když jsem začal objevovat hudbu, frčeli blink-182 a Green Day. Na těch jsem vyrůstal,“ vzpomíná. „Taky jsem si prošel zakládáním kapel. Paradoxně jsem ve všech hrál na bicí a pořád jsme hledali zpěváka. Netušil jsem, že bych mohl zpívat.“
Ambice stoupnout si za mikrofon objevil Lexa v divadle, kterému se věnoval odmalička. A tak začal točit coververze a dávat je na Youtube. „Mám rád technologie. Koupil jsem si malé klávesky a začal si všechno točit sám do počítače. Vydával jsem dva, tři roky různé předělávky. A někdy v tomhle období mě oslovil Lukáš, že zakládá kapelu a hledá zpěváka…“ vzpomíná na zprvu virtuální setkání dvou kluků, kteří chtěli dělat pop, ale hledali k tomu cestu.
„Poslouchal jsem Hurts a říkal si, oni jsou taky dva. Tak můžeme být taky dva a naživo si vezmeme muzikanty,“ ohlíží se Lukáš Bundil, který na Lexu narazil, když si pod klíčovým slovem coververze na Youtube procházel české zpěváky. „Byla to druhá fáze námluv zpěváků. Dokonce jsem dával inzeráty. Chodily mi hrozné věci, vzdal jsem to a říkal si, že to nemá smysl. A najednou jsem našel Petra. Líbila se mi barva a emoce, co z něj šla.“
„Boom, co přišel, nikdo nečekal. Vydali jsme Lhůtu záruční a hned jsme začali hrát koncerty. Brutálně se to rozjelo a všechno bylo rychlý. Vůbec nic jsem si neuvědomoval a nevnímal. Říkal jsem si: Super, pojďme to hrnout,“ popisuje Bundil, co následovalo po vydání prvního singlu. Tehdy se také poprvé objevila nálepka, že Slza je kapela pro děti. Ale samotná dvojice to příliš nevnímala. „Fanoušek je posvátnej. S předchozíma kapelama jsem zažil koncerty, kde se nazvučilo, otevřel se sál, přišli tři lidi, všechno se zrušilo, sbalila se nástrojovka a domů se jelo bez koncertu. Vážím si každého posluchače, co přijde, koupí si desku,“ zdůrazňuje Bundil.
Nad tím, že by byli kapela pro nejmladší posluchače, oba s Lexou kroutí hlavou. „Naše druhá písnička se jmenovala Celibát. Jak si někdo může myslet, že to děláme cíleně pro děti?“ ptá se pobaveně Lexa. „Dělali jsme si z toho srandu,“ nesouhlasí s tím klišé, které se o Slze traduje Bundil. „Třeba Pozice Off byla písnička o sexu. Záměrně jsme to říkali i na koncertech a zajímalo nás, jak budou lidi reagovat.“
Zlom byl podle chlapců ze Slzy patrný zejména u třetího alba a teď na aktuální nahrávce, která dostala název Monodrama. Kapela na ní prošla další proměnou. „Na té desce jsou texty tak terapeutické, že i kdybych šel k doktorovi, tak s ním nemluvím o tak temných tématech. Sám sebe jsem překvapil. To album je různorodější, už není jenom o rozchodech a hádkách,“ říká o něm Petr Lexa.