Album vznikalo celých jedenáct let. Podle Ponocného to mělo řadu důvodů. Jeho fanoušky zřejmě překvapí absence velkých kytarových sól a zřejmě i větší cit pro album jako celek. Na jeho vznik netlačil čas, a tak mohl hlavní protagonista vše vymazlit do posledního detailu. Oslňuje zajímavými hosty i pozitivní náladou.
11. října jste vydal po jedenáctileté pauze svou čtvrtou studiovou desku. Jak dlouho album vznikalo? Pracoval jste na něm těch celých jedenáct let?
Ano, zní to divně, že? Ale těch 11 let strašně rychle uteklo, protože jsem furt hrál - spoustu koncertů sólově, turné s Ivanem Králem, Mekym, někdy i s Bradem, když se na chvíli urval z Ameriky. Taky chvíli s Vanua2. Celou tu dobu jsem zkrátka strávil s kytarou v ruce, ať už doma, nebo na cestách, a tak ta deska vznikala nějak sama, aniž bych se o to snažil. Moje výhoda je, že to točím u sebe doma, takže si nemusím říct: „tak a teď natočím desku, mám na to tři neděle”. Moje deska se může líhnout pomalu a přirozeně, to mi přijde jako velké privilegium, i když možná i proto to pak trvá tak dlouho - netlačí mě čas.
Točím muziku pro filmy a seriály, do toho za mnou jezdí muzikanti, kterým produkuju desku a občas dávám lekce na kytaru. A tak jsem celý ty roky pořád něco dělal s kytarou v ruce a najednou jsem zjistil, že už mám zkrátka dost písniček, který mě baví a stojím si za nimi…
Pokud to správně chápu, název alba „Lost Angeles“ odkazuje na ztrátu vašich blízkých přátel a kolegů, kterými byli Brad Stratton, Ivan Král i Meky Žbirka. Ostatně s Bradem Strattonem jste oba napsali 6. skladbu na desce s názvem Overboard. Nálada alba je přitom spíše pozitivní. Jaká byla myšlenka celkové koncepce desky?
Pokud jde o koncepci desky, tak to je jednoduché. Můj cíl byl napsat co nejlepší písničky a natočit je tak, aby lidi bavilo je poslouchat opakovaně. A pokud jde o ty tři kámoše, tak oni jsou něco jako duševní kmotři mojí desky – spousta písniček je s nimi nějak propojena. Některý jsem hrál furt dokola, když jsem se pokoušel vyrovnat se s jejich odchodem. Třeba Ivan Král měl moc rád písničku Alright a chtěl ji i nahrát na vlastní desku, akorát jsme to už nestihl… Tak jsem pak vzal text a předělal ho, aby byl tak trochu o něm. Rád na něj vzpomínám, byl to strašně dobrej člověk. Moje sestřenka říká, že v něm bylo něco z Dalajlámy. Zní to jako fór, ale myslím, že to vystihla přesně.
A že deska vyznívá pozitivně? No jasně, oni totiž všichni tři fakt milovali život a všechno je hrozně bavilo. A já cítím, jako hlavní smysl té desky, že celá ta krása, kterou oni už nemají k dispozici, je tady furt s námi, a je potřeba si jí všímat. Kluci by s tím určitě souhlasili a tady na místě by to podepsali. A navíc, člověk přece nemůže být smutný, když měl možnost léta hrát s takovými osobnostmi.
Například písničku When The Moon Becomes the Sun jsem psal týdny poté, co umřel Meky. Má v sobě nějak vtisknutou atmosféru té doby. Byl konec pandemie a všichni jsme byli zavřený doma… Má pro mě velkou cenu, ta doba mi připadala jako z jiného světa.
Překvapilo mě, že se na albu se také objevuje skladba Rain, kterou jste nazpíval společně s Yannickem Tevim pro seriál Dabing Street. Jak tato písnička původně vznikala? Jednalo se skutečně o skladbu složenou vyloženě pro seriál?
Ta písnička vyšla v akustické verzi na mojí první desce Do It Yourself. A tam si ji po letech vyhrábnul Petr Zelenka, když jsme spolu přemýšleli nad hudbou pro Dabing Street. I v tom seriálu, který mám moc rád, se nakonec objevila akusticky. Verze s Yannickem je naopak dost nabušená – je v ní i kapela a smyčce. Na desce je jako bonus.
Na desce je také řada hostů. Mezi nimi zpěvačky Mikey Ariel, Emily Burns nebo česká zpěvačka Laura Sauerová. Na základě jakých „vodítek“ jste zpěvačky pro skladby vybíral?
Ty skladby si naopak samy vybraly svoje zpěvačky. Mně osobně je úplně jedno, jestli má zpěvačka miliony posluchačů měsíčně na Spotify jako Emily, nebo vůbec žádného. Třeba Laura na Spotify vůbec není a pro mě jsou obě stejně dobré. Obě své party nazpívaly tak, že nebylo co dodat, jsou to prostě dokonalé zpěvačky. Stejně jako americko-izraelská Mikey, jejíž veselý soulový hlas zdobí Light Up My Mind.
V čem je deska nejvíce jiná oproti těm předchozím z vaší sólové dráhy?
Řekl bych, že v použití smyčců, což mi ale zároveň přijde docela vošajstlich, nemám totiž vůbec pocit, že orchestr vylepší cokoliv… Mockrát jsem naopak slyšel nevkusný výsledek. Ale zároveň mám hrozně rád, jak smyčce používá třeba Beck nebo Jamiroquai. Když je v tom živelnost a rockovej přístup, je to strašně cool. Jsem vděčný, že jsem natrefil na lidi kolem Epoque Quartet, kteří se na tuhle myšlenku úplně parádně napojili.
Album je skutečně žánrově rozmanité. Některé písníčky, jako třeba singl Joyride Joyride, jsou i poměrně dost uvolněné. Joyride Joyride je vlastně jednoduchou, ale za to chytlavou písničkou. Pokud se Vás, jako zkušeného producenta a muzikanta, zeptám trochu zeširoka: Co od každé vlastní písničky na konci procesu skládání vyžadujete?
Tady je pro mě zásadní, že song je šéf, moje ego tady musí ustoupit do pozadí. Co si písnička řekne, to dostane. Takže když mám třeba průzračný song, ve kterým se mnou zpívá Emily nebo Laura, tak ty jejich úžasný hlasy nechám vyznít a aranž obsahuje jen to, co je nezbytný. Dokázal bych tam nacpat cokoliv dalšího, ale proč bych tu písničku měl kazit? Naopak, když je to rychlá a energická věc s Mikey, která má hlas jako zvon, tak si zaslouží velkou hudební pařbu.
Jaké máte nyní plány s novým albem a co bude následovat v nejbližší budoucnosti s projektem Circus Ponorka?
Hlavní plán je prodat ho a vrazit prachy zpátky do výroby. A jinak samozřejmě hrát. Baví mě, že si moje koncerty objednávají výhradně lidi mojí krevní skupiny – a že jich je pořád tolik, že se nezastavím. Je boží si dělat to, co chci, a nemusím se nikde podbízet a vytvářet videa na „Ťik Ťak“, nebo jak se to jmenuje.
Bude Circus Ponorka navždy ryze „one man band“ nebo si teď dokážete představit koncerty s celou kapelou?
Myslím, že one man band bude pro mě už vždycky základ. Baví mě ten fór, že jsem na pódiu sám, a udělám tam velký kapelní zvuk, a ještě si přitom můžu tančit a zpívat. Ale tak dvakrát ročně dostávám nabídky na různé rozšířené sestavy. Dělal jsem třeba speciální filmový projekt pro festivaly Soundtrack a Metronome, a nesmírně jsem si užil Mick and Keith Tribute Band na Blues Alive (Jaggera zpívala Mikey a byl to fakt nářez). Takže bych to asi takhle do budoucna rád nechal. Když něco funguje a baví mě to, tak proč to měnit.