Album V penziónu Svět se v roce 1988 vymykalo snad vším. Hity jako Štěsti je krásná věc, S cizí ženou v cizím pokoji, nebo Buřty, pivo a nenávist zlidověly a hrají se dodnes. Byla to nahrávka plná svobody v éře, která byla ještě pořád mizerná, ale už se řítila ke svému zániku.
Jak zní album V Penziónu Svět po pětatřiceti letech? Jak se tehdy do Prahy dostal zvukový mistr od Mike Oldfielda? Co dělala ve studiu Hana Zagorová? A čím to, že songy z něj zní pořád aktuálně?
„Bylo to na sklonku totalitní éry, kdy jsme už ale zaznamenávali veliké změny. Poprvé jsem nastoupil do skutečného povolání, ve kterém jsem chtěl být. Jako redaktor kulturní rubriky Mladého světa,“ vzpomíná Michal Horáček na dobu, kdy tvořil dílo, které sám považuje za svoje stěžejní. „Mladý svět měl takovou zvláštní pozici. Byl ohromně populární, vycházel v nákladu 500 tisíc a víc se nesmělo. Měl jsem tam pěkné příležitosti, krom jiného jsem osobně vybojoval třeba koncert Depeche Mode v Praze.“
Předtím přitom pracoval jen v družstvu invalidů jako takzvaný "bytový dělník“. „Měl jsem na starosti takové zajímavé činnosti, jako třeba výrobu zajíců z pivních zátek, které potom zdobily panelákové byty pracujících,“ popisuje období, které albu V penzionu svět předcházelo.
Zásadní pro něj tehdy bylo setkání s Petrem Hapkou, s nímž si doslova púadli do noty. První společné album napsali pro Hanu Hegerovou, jmenovalo se Potměšilý host a byl to okamžitý úspěch. „Byl jsem mladej a měl sebevědomí. Ale ještě daleko víc jsem měl touhu dělat koncipovaná alba, která o něčem vypráví,“ vzpomíná Horáček. „Potměšilý host měl velký úspěch. Při tom si nemyslím, že je to tak dobré album. V penzionu svět, to je úplně jiný level. To bylo to, po čem jsem toužil. Dělat vyprávění ve stylu velkých vypravěčů, jako byli Bob Dylan, Tom Waits nebo Leonard Cohen.“
Hapka s Horáčkem tehdy převrátili zavedené zvyklosti. Zatímco dřív autoři psali alba interpretům na tělo, na albu V penzionu svět to bylo naopak. „Písně pro nás byly mnohem důležitější, než interpreti. Měl jsem v srdci úplně jiný koncept – že nejdřív jsou slova, pak je hudba, pak přijdou muzikanti, kteří do toho přidají svoje. A pak do sedla už připraveného koně vsedne interpret a posune to dál podle svého. Ale vždy slouží písni, ne naopak.“ Celé album tak nejdřív nazpíval Petr Hapka. Až následně ve studiu vybírali, kdo které z písní nazpíval nejlépe. S jedinou výjimkou – skladbou Buřty, pivo a nenávist. U té bylo zřejmé, že v ní Hapku nikdo nepřezpívá. „Tam se něco povedlo. Ta píseň bude asi platná vždy. Nejvíc by se mi líbilo, kdyby už za pár let ani nikdo nevěděl, že ji napsali nějací Hapka s Horáčkem.“
„Programově jsem se nikdy nevěnoval politickým otázkám. Zajímalo mě to, co sdílíme napříč okolnostmi jako lidi. Měl jsem veliké štěstí, že Hapka byl taky takovej. Jeho styl byl Hapka. Jeho písně mohly vzniknout klidně v roce 1930, 1990 nebo jindy. Přehrnul se swing, nebo rap a další styly, ale Hapka o tom ani nevěděl. A to se mi líbilo,“ vzpomíná Michal Horáček na svého dlouholetého spolupracovníka. „Nejsem ten, kdo by propagoval koncepci osudu, ale dobře, že k tomu setkání došlo.“
„Každý tvůrce se občas sám diví, co ho napadlo. A to je vzácná věc. Na tomhle albu se to prostě nějak stalo.“