Nabídku zahrát si zahajovací koncert čtvrtečního večera s kapelou Readymade Backsliders jsem bez váhání přijal a hned jsem věděl, že budu chtít z festivalu vytěžit co nejvíc, protože toho jeho program nabízí opravdu hodně. Změna v podobě zrušení Foyer Stage ve vstupních prostorách kulturního domu, kde jsem dřív vystupoval, myslím festivalu prospěla. Vítězové letošního Blues Aperitivu si zahráli na Courtyard Stage ve velkém vyhřívaném stanu, kde je více prostoru a dle mého názoru i lepší zvuk.
Vlastní koncert mi utekl rychle a napětí se uvolnilo. Bohužel mi ze čtvrtečního programu velká část utekla, jelikož jsme museli odvézt aparaturu a provést check-in na hotelu. Po zařízení nutného mě ale festival doslova na tři dny spolkl. Spoustu známých tváří a s každým se chcete bavit alespoň pár minut. A do toho objevit co nejvíc muziky. Ze čtvrtečního programu bych vyzdvihl Chicago Blues Festival feat. Stephen Hull & Dave Herrero & Sheryl Youngblood, sakra těm to šlapalo.
Sheryl Youngblood se zúčastnila i nočního jamu. Foto: David Webr
Po půlnoci přesun na Jam Session do stanu. Letos pod taktovkou Luke Winslow-Kinga s kapelou Cadillac Slim & The Leghorn Players Club. Osobně na jamu čerpám obrovské množství energie, zkušeností a skvělých zážitků. Jak říká můj spoluhráč Václav Skalický: „Každej člověk má různou tepovou frekvenci a je jasný, že týpek z Balkánu ji má tuplem jinou než ty“. A tam si to člověk uvědomí. Všichni hrajeme stejnou hudbu, ale každý po svém a promítáme do ní mimo jiné svou osobnost, ale i kulturu. A dohromady to vytváří něco unikátního. Nenechte se mýlit, jam band musí mít leadera a alespoň nějaký program, aby to mazalo. Luke nebyl sice tak přísný jako loňský Jimi Carpenter, ale i tak nahodil solidní řemen.
Srbové The Bad Week se na festival dostali skrz soutěžní Blues Aperitiv. Foto: David Webr
Páteční den zpočátku provázela únava, jelikož filozofickou debatu o hudbě se spoluhráči Peterem a Kubou vyrušil až zpěv ptáků. Vybrali jsme z programu pár povinných bodů a jelo se. Dark Leaves pro mě byli zjevení. Kapela dokazuje, že porotci z Blues Aperitivu vybrali před rokem vloni dobře. Éterický zpěv za podpory zvukově barevné kapely fungoval skvěle. Kenta Burnsida jsem poznal pár dní před festivalem, když jsme mu se Steven’s předskakovali v Jazz Docku. Přijel s kytaristou a padli jsme si všichni do noty. Milé setkání, výborný koncert a příjemný rozhovor v zázemí. Obrázek, kdy Kent žvýká pomeranč a Václav mu k tomu hraje Slow Dancing in a Burning Room od Johna Mayera už asi nesmažu. Chuck Prophet na mě působil jako bluesový Nick Cave s kytarou, parádní. Závěrečný jam stál opět za to, přetlak výborných muzikantů z hlavního podia byl nesmírný. A Kent hrál na mého Gibsona, jaká čest!
Kent Burnside vystoupil pár dní před Blues Alive taky v pražském Jazz Docku. I on si po vlastním vystoupení rád zajamoval. Foto: David Webr
Finálovou sobotou všechno vygradovalo. Abychom se něco přiučili, vyrazili jsme na masterclass o slide kytaře Roberta Lutiho, kytaristy z jam bandu. Spoustu záhad o slidu bylo vysvětleno a obdiv k Robertovi raketově vzrostl. Večer na hlavním podiu zahájili tuzemští Cold Licks svým osvěžujícím setem. Hned po nich ve stanu odvázání Srbové The Bad Week, s jejichž harmonikářem jsem se později dostal do poutavé debaty o harmonice a když jsem tu svoji vytáhl z kapsy, tak mi dal nenucenou, ale regulérní masterclass. Takže dvě za den, slušný.
Luke Winslow King & Roberto Luti je v podstatě oficiální název jam bandu a jejich set byl výborný, troufám si říct, že byli mými favority celého festivalu. Luti utrhl ke konci strunu a místo výměny prostě pokračoval dál a jeho předchozí povídání o slidu a kytaře obecně tak bylo zakončeno vzorovým příkladem, jak se to má dělat. Ze závěrečného večera si dovolím vyzdvihnout ještě Erica Bibba. Neuvěřitelně příjemný koncert plný emocí. „Pohlazení po duši“, slýchám kolem sebe. Měl jsem pocit, jako bych se octl na chodníku kdesi v Americe v dobách, kdy jim vládlo blues. Posledním koncertem festivalu byla působivá show Devona Allmana. Velká kapela, velký zvuk, hammondky... Zkrátka pořádná nálož.
Eric Bibb publikum přenesl do Ameriky v době, kdy jí vládlo blues. Foto: David Webr
Finální jam opět hostil řadu skvělých muzikantů. Mezi nimi spoustu našinců, kteří se rozhodně neztráceli. Dorazila i legenda české harmoniky Ondřej Konrád a samozřejmě zazářil. S leaderem Lukem jsme si padli do noty, dokonce za mnou párkrát přišel s otázkou, co mám v repertoáru a v podstatě mi na okamžik taktovku předal. Milerád jsem mu s velkou pokorou vyhověl. Akorát mě trochu stresovalo, že mě na jamu vcelku vytěžovali na saxofon, který doma poslední dobou odpočívá ve futrálu a rozhodně se cítím komfortněji s kytarou. No co, alespoň mám motivaci se do příště naučit pár (cold) licků.
Jak nad tím tak přemýšlím, tak samozřejmě jedu na Blues Alive za hudbou, nicméně letos polovinu zážitku tvořila nevšední, mnohdy výjimečná setkání a konverzace plné humoru, dobrých rad do hudebního života a zkrátka radosti z toho, že je konečně člověk zase na chvíli mezi svými. To byl můj letošní Blues Alive. Samozřejmě bych rád navštívil úplně každý řádek z programu, ale to by se člověk snad musel rozkrájet. Takhle nabité to mají! Tak zase za rok.
Autora článku (vlevo) potěšila i možnost jamovat s Ondřejem Konrádem. Foto: David Webr