V sobotu 30. října se totiž Bauhaus poprvé po dlouhých 15 letech vrátili do Londýna a v Alexandra Palace odehráli dvakrát odložený koncert, který měl být původně součástí jejich zrušeného turné.
O novém termínu koncertu jsem se dozvěděl v období hlubokých lockdownů v únoru letošního roku, přesto jsem neváhal, koupil si lístek a doufal, že se koncert uskuteční a do Londýna se budu moci vypravit bez toho, abych musel trčet někde v karanténách. Nakonec se to povedlo a já vám tedy mohu poskytnout svědectví z výjimečného svátku post-punku, který se v Londýně udál. Když už bylo jasné, že na koncert pojedu, snažil jsem se ještě získat od pořadatele povolení na koncertě i fotit, ale člověk nemůže mít všechno, že. Nicméně fotografové spolu drží, tak mi pro vás poskytla několik obrázků fotografka Naomi Dryden-Smith.
Jako předkapelu si Bauhaus pozvali berlínskou skupinu Hope. Neznal jsem ji, ale byla to dobrá volba. Hutné bicí, expresivní kytara, atmosférické elektronické plochy a podmanivý vokál zpěvačky, která texty spíše deklamovala, než zpívala, dohromady tvořili hudbu, která jako by měla své tajemství. Byl to takový krásně temný úvod večera.
Potom již na pódium nastoupil Peter Murphy v šosatém viktoriánském plášti, klobouku a hůlkou v ruce, Daniel Ash se střapatým účesem, ocvočkované bundě a kytarou pověšenou proklatě nízko a basák David J v černých brýlích a červené šále. Za ně se na své vyvýšené místo usadil bubeník Kevin Haskins. Přestože vystoupení zahájili zvolna coverem songu Rosegarden Funeral of Sores od Johna Calea, bylo od prvních tónů všem jasné, že Bauhaus jsou zpět. Kapela nám dala všechno, co jsme od ní chtěli a dala nám to ve skvělé formě.
Přes songy, mezi kterými nechyběly třeba A God in a Alcove, Spy in the Cab nebo In a Flat Field, se dostali k She's In Parties a Kick In The Eye a publikum jim zobalo z ruky. Murphy pobíhal s mikrofonem v ruce z jedné strany pódia na druhou, občas si odskočil zabubnovat na perkuse nebo hrábnout do syňťáku a vyloudit elektronické zvuky. Kytara kvílela v zajetí zpětných vazeb a ta basa přátelé – lepší zvuk basy jsem v životě neslyšel. A to teprve měla přijít Bela Lugosi's Dead. Už při mrazivém úvodu skladby mi stály všechny chlupy na těle, a co teprve když v závěru Murphy spustil zreverbovaný „řev“: "Oh Bela, Bela's undead". Tím ovšem set nekončil, zazněly ještě další pecky jako The Passion of Lovers nebo Dark Entries. A v přídavku jsme se dočkali i jedné z nejlepších coververzí všech dob, tedy songu Ziggy Stardust od Davida Bowieho.
Když jsem po koncertě kráčel pěšky potemnělým parkem u Alexandra Palace na zastávku červeného patrového autobusu, tak jsem celou cestu přemýšlel, čeho jsem se to dožil, čeho jsem byl přítomen. Byl to neuvěřitelný, velkolepý koncert. Byl to opravdu svátek. A také jsem přemýšlel o posledních Murphyho slovech, která před koncem pronesl „Tohle je poslední koncert, který jsme udělali, nebo to není poslední koncert, který jsme udělali …“ Doufám, že nebyl. Když jsem kolem sebe v publiku viděl to množství hodně mladých lidí zpívajících s kapelou texty songů, které vznikli v době, kdy ještě nebyli na světě, bylo mi jasné, že ta muzika žije dál a bude žít dál, a že ti čtyři chlápci tam na pódiu ještě mají co říct. V sobotu předvedli, že to pořád říct umí.
Bauhaus, Alexandra Palace, Londýn, 30. říjen 2021
