Pop punková princezna, jak se rodačce z Belleville často přezdívá, patří mezi ty vyvolené, u kterých se čas a přibývající léta na vzhledu nijak nepodepsala. Stále trochu vypadá jako ten čertík z krabičky, který běhá po pokoji a celou dobu přemýšlí, co by vám tak mohl provést. I proto její hudební návrat do doby, kdy dovršila osmnáct let, nepůsobí nijak komicky ani vypočítavě.
Velkou měrou k současnému zpěvaččinu zvuku přispěla žijící bubenická legenda Travis Barker, který si Kanaďanku vzal pod svá křídla do labelu Don’t trust anyone (DTA). I proto na desce najdeme hosty, jakými jsou Mark Hoppus, Machine Gun Kelly nebo blackbear, či samotného Barkera, který celé album odbubnoval. Do producentského křesla usedl frontman kultovních skapankáčů Goldfinger a ke svému bohatému výčtu producentských práci (Good Charlotte, Panic! At The Disco, Avicii) si může přidat další hvězdné jméno.
Avril Lavigne nikdy nebyla autorkou velkých skladeb, které by vás posadily na zadek. Její singly měly vždy slušnou úroveň, která se poté při poslechu celé desky tak trochu vytrácela. Svou tvorbu soustředila především na rádia a na Love Sux tomu není jinak. Díky vokálu ji ale snadno rozeznáte a proto se ani tentokrát nepohybuje v šedých zónách posluchačské apatie. Když slyšíte její skladbu v rádiu, tak vás buďto přepadne silný pocit nostalgie nebo alespoň bubnujete prsty do volantu, protože Avril má prostě pořád šťávu!
Velkým neduhem nového alba je ale jeho jednotvárnost. Jednotlivé skladby sice mají slušný stav a hudebně jsou z velké části také povedené, ale jen málokdy, vás nějaká pasáž donutí zpozornět. Pokud k tomu dojde, tak je to především zásluhou hostů, ze kterých nejvíce vyčnívá basák Blink-182 Mark Hoppus ve skladbě All I Wanted. I sama Avril má však na desce dva velice výborné momenty. Tím prvním je otvírák Cannonball, která vás svým úvodem zarazí do křesla. Společně s trackem Bois Lie v němž hostuje MGK nabízí velice slušně odpálený začátek desky. Po dobrém úvodu však přichází ona jednotvárnost, kterou něco zpestří jen zřídka. Svým intrem zaujme skladba Dare To Love Me, která je se může porovnávat se současnou popovou špičkou.
Na druhou stranu je album Avril Lavigne vyrovnané a není na něm vyloženě špatná věc. Texty nadále cílí na nejmladší posluchače a nepřekvapivě pojednávají převážně o vztahových situacích. Nejsou sice nijak hluboké, avšak jsou chytlavé a po pár posleších se zaryjí pod kůži. A to pro tuhle hudbu stačí.
Je evidentní, že kanadská zpěvačka již není takovým rebelem jako na začátku své kariéry, či jak se prezentuje ve skladbách. Dokáže však při zpěvu dokonale přepnout a i když má do teenagera opravdu daleko, tak jí to její frackovstvi lze stále věřit. I vzhledem k tomu, že doposud žádnou velkou desku nevydala, lze tedy hovořit o jejím nejlepším albu.
Verdikt: Love Sux - 67%
Avril Lavigne po letech přepla zpátky do módu rebelky a udělala dobře. I díky dobře zvolenému týmu okolo, lze novinku považovat za její dosud nelepší album.
