První den na festivalu hráli The Offspring a v diskuzích o jejich vystoupení se skloňovalo slovo nostalgie. Ke svému vystoupení ale přidali pořádný elán a pocit, že i když něco vybudovali, nežijí čistě jen z minulosti. I když nutno přiznat, že právě ta budí během jejich koncertů ty největší emoce. U Avril Lavigne to bylo trochu jinak. I když i ona nedávno vydala novou desku Love Sux, přivezla na festival především vzpomínku.
Přesto se po jejím setu skloňovalo jiné slovo – playback. Používala předtáčky ve větší než nutné míře? Nevím. Fakt je, že ať ano či ne, výsledek byl, že to neznělo špatně. Po pražském koncertu nesklidila příliš chvály, ale v Hradci Králové to nebyl vůbec zlý koncert. Až na to, že jsem v jejím výkonu většinu času úplně necítila její srdce. Nejvíc emocí šlo z projekcí, které připomínaly začátky její slávy. Ke konci se ovšem rozehřála a závěr už působil docela radostně.
Hezky se to sešlo, že Avril Lavigne hrála ve stejný den jako Sum 41, takže se na protilehlých pódiích na Rock for People "sešli" bývalí manželé Deryck a Avril. To jen tak pro zajímavost. Nicméně zatímco Deryck Whibley si koncert evidentně užíval, kdo ví, možná s vyhlídkou toho, že jde o poslední turné, Avril Lavigne na pódiu působila trochu víc, jako že jde prostě o její práci. Fanouškům doručila, na co se těšili a nutno říct, že to doručila v lepší formě, než jsem očekávala.
Sk8er Boi, kterým končila základní set, mě ještě až tak nedojímal, ale druhý přídavek I`m With You, to už byl ten moment, kdy jsem sledovala některé fanoušky, jak zpívají z celého srdce, které jsem předtím u zpěvačky marně hledala. Byl to takový ten koncert, na kterém můžete hledat chyby, pokud chcete, a nebude tak těžké je najít. Nebo si ho můžete s radostí užít, a i to vám půjde snadno. Nikdo přece nečekal, že tady půjde o něco jiného, než se trochu vrátit do mládí.
