Příjemným odpoledním překvapením závěrečného dne byli The Pale White na YouTube stagi. Indie rocková kapela z britského Newcastlu měla štěstí, že na pódium nepálilo slunce, ale smůlu v tom, že zároveň pod pódiem byl jen tak velký zástup posluchačů, jaký se vešel do stínu. Energickou kytarovku s geniálními zpěvy přesto úžasně podpořil.
Peklo jako na poušti čekalo na diváky a aktivní podpódiové účastníky vystoupení Don Broco. Kdybychom měli pro tuhle kapelu vymyslet žánrovou škatulku, bylo by to něco jako funny rock, podobně jako hrají v metalu němečtí Eskimo Callboy. Slunce nemilosrdně pálilo na kapelu i na lidi. Frontman Rob Damiani s image z osmdesátých lea včetně účesu „na Jágra“ a vysportovaným tělem působil trochu jako italský gigolo. I v té výhni lítal po celém pódiu, burcoval publikum, bavil průpovídkami, skákal, ač mimo stage používá vytříbenou mluvu, nešetřil použitím různých podob slova fuck, občas si smyslně olízl rty. Za to všechno získal od fanoušků nafukovací pannu. Don Broco jsou éra. Energičtí, zábavní i srandovní, dobře hrají i zpívají a bez problémů dokázali i v těch snad osmdesáti stupních roztančit celé publikum. Na závěr nastaly tričkové veletoče.
Don Broco
Před vystoupením mladíčka s uměleckým jménem Grandson se šapitó zaplnilo zhruba do tří čtvrtin a už tak pět minut před koncertem ho vytleskávali a lákali ven zpíváním jeho písně. Sešlo se takové to šílící a z dlaně zobající publikum, jež okamžitě reagovalo na cokoliv, co Jordan Edward Benjamin udělal. Za doprovodu živé kapely i samplů to docela rozjel. Don Broco i Grandson měli na Rock for People tuzemskou premiéru.
Weezer lidi po prvních pár písničkách dostali tím, že předvedli ze všech zahraničních kapel nejdelší projev v češtině. To když frontman Rivers Cuomo pozdravil: „Ahoj. My jsme Weezer. Tohle bude zábava.“ Hned poté zahráli novou písničku. V polovině koncertu vyloudili notoricky známé tóny písně Enter Sandman od Metalliky. Kdo si myslel, že bude jen úryvek, se mýlil. Zazněla úplně celá. Holt i kapela takového formátu zná onen trik se zahráním coveru, jímž chytí publikum, které ji příliš nezná, přitáhne si ho a do konce koncertu už nepustí. Vyplatilo se i v tomto případě. Weezer jinak působili jako takové příjemné vydýchání se po celodenní výhni jako na poušti a prostor na nabrání dechu před blížící se show Green Day.
Weezer
Než vběhli Sum 41 na pódium, přes jehož zadní stěnu se rozpínala červená busta pořádně rohatého satanáše, pustili z reproduktorů TNT od AC/DC. Kanadští punk rockeři celkově nijak nešetřili covery, a tak bylo v rámci jejich vystoupení možné slyšet úryvky Smoke on the Water od Deep Purple, opět Enter Sandman od Metallicy a Seven Nation Army od The White Stripes, svižná punková předělávka We Will Rock You od Queen. Mezi obřím davem, v jaký nejspíš kapela ani nedoufala, což vyplynulo z rozhovoru, který Headlineru poskytla krátce před vystoupením, a muzikanty to hned od začátku perfektně fungovalo.
Sum 41
Deryck Whibley překvapil, jak skvělý je i přes subtilní postavu frontman. Vyzýval ke skákání, pokřikování či pogování, ale zmínil, že na koncertech Sum 41 se ctí jedno zásadní pravidlo a tím je bezpečí. Punková vřava tak propuká, ale jemně. Zazněly všechny rádiové hity od In Too Deep, přes Fat Lip až po Still Waiting. Asi tak po dvou třetinách lidé masově začali odcházet, aby získali ta nejlepší místa na sledování koncertu Green Day.
Plocha před hlavním pódiem se totálně zaplnila během pár minut. Když intenzita vzrušení a natěšenosti vygradovala na maximum, na stage vběhl člověk v kostýmu růžového králíka a zahrál si na roztleskávačku. Green Day byli od začátku považováni za to největší lákadlo festivalu, všude se o nich psalo v superlativech. Očekávání tak byla obří. Přilákají plánovaný počet lidí? Bude jejich vystoupení opravdu tak dobré? Přilákali. A jejich show? Můžeme podepsat a s nadšením šířit, že jsou Green Day v současné době jednou z nejlepších koncertních kapel.
Publikum zpívalo, masivně tleskalo, skákalo, tančilo, svítilo mobily, celkově sdílelo ohromnou euforii. Základní trio Billie Joe Armstrong, Mike Dirnt a Tré Cool to odpálili peckou American Idiot, a pak už šla jedna skvělá hitovka za druhou: Holiday, Know Your Enemy, Boulevard of Broken Dreams, Longview, Welcome to Paradise, Minority a další. Také Green Day zařadili nějaký ten cover, například úryvek Iron Mana od Black Sabbath, a nádherným zpestřením a silným momentem bylo také samostatné vystoupení saxofonisty Jasona Freese, který zahrál překrásnou něžnou píseň Careless Whisper. Bubeník měl malé sólo, občas vyšlehl s pořádnou ránou nějaký ten pyro efekt.
Green Day
Na kapele bylo vidět, jak si to všechno s radostí užívá. Frontman Billie Joe je tak energický a mladistvý, že přece nemůže být už padesátník. Všem třem sice narostly pupky, ale ani trochu nezfotrovatěli a mají energii, že by jim mohli závidět i mnozí dvacátníci. Billie Joe také různě vtipkoval, když jako zkazil začátek refrénu jedné písně, od fanoušků převzal českou vlajku a zabalil se do ní. Rozdělil publikum na dvě skupiny a ty se pak předháněly v tom, která hlasitěji zakřičí „hey“.
I tentokrát Green Day pozvali na pódium šťastlivce. Výjimečně ne jednoho, respektive jednu. Šlo totiž o dvě dívky. První, růžovovlasá se mohla obejmout s frontmanem a zazpívat si s ním pár veršů hned při Know Your Enemy, druhá, Klára, si s kapelou zahrála o něco později tříakordovou pasáž a také kromě nezapomenutelného jedinečného zážitku dostala bílou kytaru, na niž hrála.
Green Day
V rámci rozloučení Billie Joe srdečně poděkoval a zmínil, jakým potěšením pro Green Day je, být v Evropě, protože Amerika je teď šílená. V písni Jesus of Suburbia změnil text a místo „from Anaheim“ zpíval „from Ukraine“. Magické finále na závěr přídavkové písně, při níž se chopil akustické kytary, obstaral ohňostroj a zároveň hustý gejzír konfet.
Na viděnou za rok.
